Jiří Mádl: Takové role jako Vili v Colette nechodí každý den. Ani každý rok

Jak to začalo? Přihlásil jste se do castingu nebo vás Milan Cieslar rovnou oslovil?

Jiří Mádl: Milan mi volal až v konečné fázi castingu, kdy jsem věděl, že na něm byli snad všichni. Potěšilo mne, že se ozval, dorazil jsem a bylo to.

Proč jste se rozhodl pro tuto roli?

Nebylo nad čím váhat, ten scénář byl skvělý! Takové role nechodí každý den, ani každý rok. Navíc dle předlohy Arnošta Lustiga, opravdu nebylo co řešit.

Jak se vám spolupracovalo s Clémence Thioly, která hraje Colette?

Byla skvělá. Bylo znát, jak moc je za tu roli vděčná. Vlastně jsem ani nevěděl, co je zač. Zažil jsem na castingu obě adeptky, obě byly skvělé. Milan má cit na výběr herců.

Jste spolu stále ve spojení?

Ne nějak moc, ale jsme. Strašně rád jsem jí teď po pár měsících znovu viděl na tiskovce.

Jak se vám spolupracovalo s Milanem Cieslarem, a setkali jste se na place poprvé?

S Milanem jsem dělal už Znamení Koně a vzhledem k tomu, že se točilo rok, troufám si říct, že se známe vcelku dobře. Je vždycky dost specifické, když točím s režisérem, který je zároveň autorem. Méně si do toho nechá kecat. To  je případ Milana. Ale nikterak mě to nesvazuje, přizpůsobím se obojímu. Bylo příjemné s ním dělat, protože to opravdu stavěl na hercích a to je příjemné.

Jaká scéna či scény byly pro vás nejnáročnější a proč?

Hrozně těžké bylo pohybovat se v dřevácích. Rád bych řekl nějakou emotivní scénu, ale dřeváky to všechno přebijí.

Četl jste nějakou knihu Arnošta Lustiga? Jakou?

Nečetl a vím, že bych měl. Začal jsem ale pořádně číst až před pěti lety a tak stále doháním povinnou četbu.

Co bylo pro vás během filmu největším zážitkem?

Rád jsem hrál s Clémence a s Ericem. Bylo to najednou trošku odjinud a mělo to vždycky náboj. Jinak, cokoli v tomto prostředí bylo zvláštní. Čas od času na nás atmosféra přeci jen dolehla.

Co si myslíte o Vilim Feldovi a o postavě Colette?

Jsou to úplně obyčejní lidé, jejichž jedinou, ale silnou motivací cokoli konat je láska a přežití. Nic víc nic míň.

Dozvěděl jste se díky filmu něco, co vám neřekli ve škole?

Něco málo, ale myslím, že povědomí o druhé světové válce je velké. Ten film není jenom o tom, je to přenositelný příběh lásky do jakéhokoli jiného místa a období v těžkých podmínkách. Děsivé na tom je, že zmiňované období je pořád úplně nedávno.

Proč bychom měli přijít na film Colette do kina?

Je to dobrý a poctivý film.

Jak vůbec vznikla myšlenka natočit film Colette?

Milan Cieslar: V roce 2000 jsem byl pozván s filmem Lebensborn/Pramen života na festival do Palm Beach, kde byl hostem i Arnošt Lustig. Tam jsme se poprvé poznali. Mým zmiňovaným filmem byl Arnošt tak nadšený, že už tenkrát mi nabídl spolupráci, ke které došlo o pár let později, ale přáteli jsme se stali hned.

Jak se vám spolupracovalo s Arnoštem Lustigem?

S Arnoštem jsem spolupracoval už na adaptaci jeho skvělé knihy Krásné zelené oči. Arnošt měl dar člověka inspirovat, nadchnout a zároveň mu dát volnost i tvůrčí svobodu, jak uchopit jeho vrstevnatý příběh. Sám dobře věděl, že film je svébytná forma a proto chtěl po režisérovi, aby přišel se svou vizí dramatizace. Tak prý vznikaly i jeho slavné filmy ze šedesátých let. Proto i tentokrát chtěl, abych přišel se svou první verzí scénáře a po tom komentoval moje nápady. Takto vznikl právě i filmový scénář Krásné zelené oči, který bohužel nebyl realizován z titulu autorských práv, jež byly postoupeny do USA. Nakonec po několika letech jsem si mohl svobodně vybrat jakýkoliv jiný titul. Vybral jsem si Colette, a v té chvíli ani netušil, že je to jeho nejoblíbenější a nejosobnější kniha. Tak pomalu začal vznikat náš společný projekt Colette.

Co výběr herců? Jak probíhal, co bylo pro vás důležité a jak jste si vybral herce, podle jakého klíče?

Výběr herců byl dlouhý proces, neboť jsem tušil, že oni nesou jeho první poselství filmu k divákovi. Navíc jsem potřeboval francouzsky hovořící herečku, Němce a Čecha – alter ego Arnošta Lustiga, což bylo zavazující. Casting Weissackera byl obtížný v tom, že jsem nehledal herce jen pro negativní, zápornou roli, ale někoho, kdo měl určitou chlapeckou bezprostřednost, která tu roli umocňovala. Zároveň jsem tušil, že jako producent nemohu oslovit hvězdy, ale skutečně výjimečně talentované herce. Proto jsem osobně skautoval herce v Paříži, Bruselu, Berlíně, Mnichově a Praze téměř dva roky. Samozřejmostí byly herecké a kamerové zkoušky, protože pro Erika Bouwera (Weissacker) to byla jeho první filmová role. Clémence mě přesvědčila už na prvním castingu na půdě Českého kulturního centra v Paříži, kam se dostavila. Obsazení Jiřího Mádla bylo i pro mě překvapivé. Byl totiž pro roli nejlepší.

Co bylo pro vás během natáčení nejnáročnější?

Určitě režírování tak emočně složitého příběhu v angličtině. Díky obsazení zahraničních herců, jsme komunikovali s Jiřím Mádlem i kameramanem anglicky. A zároveň natáčení v tomto jazyce, prvotní verze totiž byla anglická. To bylo pro mě novum.

Jak se vám spolupracovalo s Clémence Thioly a Jiřím Mádlem?

Oba dva jsou profesionálové, takže jsme měli čtené zkoušky, pak zkoušky v dekoraci před natáčením. Oba dva prostudovali dobové materiály k filmu tak, že sami dbali o detaily - třeba ke kostýmu, situaci. To režiséra potěší.

Jak došlo na spolupráci s Wandou Hrycovou?

Poslal jsem scénář s nabídkou role Fritze Andreji Hrycovi, který se stal upřímným fanouškem projektu, ještě v době, kdy byla jeho realizace v nedohlednu. Pak jsem se před ním zmínil, že hledám slovenského koproducenta. Za měsíc byla jeho dcera těhotná a musela opustit manažerskou pozici v médiích. Scénář od otce ji zaujal natolik, že se rozhodla skloubit těhotenství s přípravou projektu a natáčení se svým mateřstvím. Jsem tomu moc vděčný, protože to byla ona, kdo také "propadl" scénáři Colette a moc mi pomohla s realizací projektu za slovenskou stranu.

Proč jste vybral hudebního skladatele Atliho Örvarssona a jak jste se o něm dozvěděl?

Chtěla tomu náhoda. Oslovil mě jeho agent George Christopoulos, jemuž se líbila prezentace projektu, a dal nás dohromady. Jakmile jsem uslyšel referenční skladby Atliho, tušil jsem, že někoho, jako je on, potřebujeme. Spolupráce s ním, i když pracuje pro Hollywood a větší produkce, byla skvělá. Pracoval naplno s obrovským entuziasmem a svěřil se mi, že poprvé cestoval do Prahy s lehkou obavou, jaký orchestr a sólisty mu tady nabídneme. Sám byl mile překvapen, když osobně dohlížel na nahrávku hudby. Při odjezdu mi děkoval za příležitost pracovat na takovém projektu, protože podle něj podobné příběhy se už v Los Angeles běžně netočí.

Jakým způsobem jste si vybíral další spolupracovníky?

Rád si volím spolupracovníky, které znám a kteří se osvědčili, když jsme zdolávali těžké úkoly, jako bylo třeba skloubení české krajiny s fantazií realizovanou na Islandu. Mluvím o pohádce Dešťová víla. Věděl jsem, že se mohu spolehnout třeba na výtvarníka filmu Vaška Nováka a jeho ženu Petru, kteří mě u Colette podrželi v té výtvarné a architektonické podobě, jež byla opravdu náročná, co se týká historické věrnosti a rozsáhlosti stavby.

Dozvěděl jste se během natáčení nebo při přípravě něco nového, co vám ve škole neřekli?

Při rešerších jsme objevovali mnoho nových detailů, které jsme skládali do mozaiky pravdy o Birkenau. Třeba historie přeživších vězňů Sonderkomanda (autoři Eric Friedler, Barbara Siebertová, Andreas Kilian) nebo svědectví Ericha Kulky, Shlomo Venezia to jsou filmové příběhy se vším všudy. Třeba historie útěku českého vězně Lederera je na samostatný film.

Co bylo pro vás během natáčení či jeho přípravě největším zážitkem (ať už v pozitivním nebo negativním slova smyslu)?

Asi návštěva paní Hnátové, sestry Arnošta Lustiga, která navštívila filmové dekorace během natáčení, a její pohnutí, když se najednou dostala znovu do reality Osvětimi. Byla to právě ona, komu jsme ukázali první hrubý sestřih a její reakce byla pro mě strašně důležitá. Hodinu nepromluvila pod dojmem toho sestřihu.

Jste i producentem filmu, bylo náročné sehnat peníze na financování a přispěli i soukromé subjekty?

Financovat tak rozsáhlý historický film je vždy nákladné a obtížné. Chci poděkovat všem partnerům, vedle České a Slovenské televize, oběma národním Fondům kinematografie a Programu podpory filmového průmyslu v ČR. Navíc si cením vstupu soukromých společností jako je Barrandov Studio a.s. a UPP, kteří opravdu podpořili náš film po té, co jsme se stáhli z Maďarska a Polska, kde jsme natáčení původně plánovali. Ukázalo se, že někdy může být širší koprodukce kontraproduktivní.

Proč bychom měli přijít do kina na film Colette?

Protože si to Arnošt Lustig zaslouží a navíc přinášíme zajímavý, strhující příběh na hraně historického, ale i akčního filmu pro nejširší publikum.