Synek ze slušné rodiny. Tak sám sebe potomek spisovatele a scenáristy Josefa Menzela popsal. Formovala ho tatínkova úctyhodná knihovna, ve škole ovšem zrovna nezářil. „Nebyl jsem zvyklý se učit. Co jsem neuměl, dokázal jsem ale okecat,“ shrnul studijní předpoklady v knižních vzpomínkách Rozmarná léta (Slovart, 2013). O to víc jej učil život.

Na FAMU patřil do vybrané sešlosti slavné nové vlny, jako nejmladší se ale držel uctivě zpátky. Vzhledem ke své plachosti si nejvíce rozuměl s Evaldem Schormem. K Věře Chytilové obdivně vzhlížel – jako ke krásné ženě i filmařce. Jak popsal ve své knize, vylepšila mu kinderstube. „Dáma a její vychrtlý panoš“, tak sebe a budoucí režisérku Sedmikrásek vtipně označil.

Smát se zlu

V domácím filmu (i divadle) zanechal silný otisk. Perličky na dně (povídka Smrt pana Baltazara), Ostře sledované vlaky, Báječní muži s klikou, Zločin v šantánu, Skřivánci na niti, Postřižiny, Konec starých časů… Rozuměl lidským slabostem i české povaze. Na rozdíl od svého souputníka Miloše Formana k ní na plátně přistupoval laskavěji, což mu někteří vyčítali. Menzel ale věděl, proč tak činí.

„Život je krutý a smutný. Je zbytečné to ukazovat i ve filmu. Prokažme svou statečnost tím, že se zlu dokážeme smát. Ve smíchu nehledejme cynismus, ale smíření,“ napsal si ke scénáři Ostře sledovaných vlaků.

Právě s tímto svým celovečerním debutem vyhrál roku 1966 Oscara za nejlepší zahraniční film. „Danny Kaye, ten blbec na jevišti, co měl v ruce obálku se jménem vítěze, jen tak zamžoural do papírku a do mikrofonu ohlásil: The Winner is Yugoslav Film… Closely Watched Trains,“ vzpomíná Menzel v pamětech na bizarní okamžik večera, kdy se začal chystat na scénu jugoslávský režisér Petrovič, než se ukázalo, že herec vyhlašující vítěze se bohužel neorientuje v evropských zemích a zaměnil Československo za Jugoslávii.

Během normalizace se dokázal držet v „mírné neoblibě“, jak mu řekl Milan Kundera při pařížském setkání s Formanem (jež zorganizovala herečka Marléne Jobertová, s níž měl Menzel točit film, ale nakonec z něj sešlo).

Byl i dobrým hercem, jehož s oblibou obsazovali jak domácí, tak zahraniční filmaři. Nezapomenutelný Arnoštek balancující na laně nad nočním náměstím, cynický porodník John či přísný učitel Ludolf. Vším byl rád a dobře.

Stejně jako ve filmech zahraničních kolegů. Připomeňme alespoň rakouskou komedii Joint Venture a německé drama podle Tankreda Dorsta Lange Gespräch mit dem Vogel z dílny Krzysztofa Zanussiho. Naposledy si zahrál titulní roli v Šulíkově filmu Tlumočník, který se předloni promítal na Berlinale, kde byl Menzel zároveň oceněn Kamerou Berlinale.

A když jsme u kamery, nelze nezmínit jeho věrného spolupracovníka, kameramana Jaromíra Šofra, s nímž natočil 13 filmů včetně oscarových „vlaků“. „Celých těch padesát let ho mám rád a vážím si ho. S výjimkou týdnů, kdy spolu točíme,“ komentoval s humorem sobě vlastním Menzel jejich spolupráci.

Menzelův proutek

Měl rád život, společnost, ženy. S potěšením se s nimi fotil. „Byla to krásná holka a měla hezký výstřih,“ zdůvodnil mistr bez obalu. Byl spíše plachý, uměl ale zaskočit. Na karlovarském festivalu sešvihal roku 1998 před zraky ohromených diváků ve Velkém sále producenta Jiřího Sirotka, který ho podfoukl s právy k Hrabalovu románu Obsluhoval jsem anglického krále. Tenhle obrázek vám z hlavy hned tak nevymizí.

Nejlepší šéf

Zapřisáhlý starý mládenec porušil svobodu až roku 2004. Vzal si Olgu Kelymanovou, absolventku DAMU, a vychoval s ní dvě dcery, otcem starší Anny Karolíny je režisér Jaroslav Brabec. Před třemi lety prodělal těžkou operaci hlavy.

Jeho pravá ruka Míla Řádová, jež s ním pracuje od roku 1974 shrnuje: „Zvykla jsem si na něj i jeho humor a vždy mě bavilo pro něj cokoliv zařizovat. Ve srandě mi říkal šéfová, ale musím podotknout, že to on byl nejlepší a nejlaskavější šéf, pro kterého jsem u filmu pracovala.“