Hotely ve městě byly všechny plné?
Nemám ráda hotely v centru. Vždycky když jedu na Vsetín, volám do tohoto penzionu a zamluvím si pokoj. Dávají nám pokaždé ten samý. Jsme tu už jako doma. Ráda se tu probouzím, dýchá to tady Valašskými horami.

Narodila jste se na Vsetíně, ale ne v nemocnici…
Ano, narodila jsem se doma, v ložnici rodičů, na Rybníkách 1352, přímo pod Žamboškou. Jako vždycky, když jsem na Vsetíně, jdu se k tomu domku podívat. Půjdu i zítra. Snad ještě stojí!!

Vracíte se na Vsetín za kamarády? Máte tu nějaké?
Odstěhovali jsme se do Moravských Budějovic, když mi bylo pět let. A když je Vám pět, tak máte maximálně kamarády z her na pískovišti. Přátelily se spíš naše maminky. Dodnes si pamatuju Naďu Klimkovou, Zdeněčka Hlačíka nebo Petra Pirníka. A pak si ještě pamatuju na Pavla Novosada. Ten mi na dětské zahradní houpačce zlomil nohu. Ale třeba to bylo míněno jako milostné vyznání, nevím. Ráda bych ho po více než pětašedesáti letech potkala a zeptala se ho, jestli si to ještě pamatuje… (smích).

Jak často se na Vsetín vracíte?
Řekla bych, že občas, ale vždycky v dost zásadních okamžicích. Byla jsem tu třeba v listopadu osmdesát devět na demonstracích. I s dalším valašským rodákem Radkem Brzobohatým. Nebyla jsem zvyklá řečnit k davům a měla jsem před takovým množstvím lidí hroznou trému, ale když jsem vyšla na pódium, dav začal tiše skandovat "vitaj doma, vitaj doma", ještě teď mám husí kůži. Tréma mě tenkrát ale přešla.

Taky jsem se na pozvání pana starosty Novosada (ale nebyl to ten, který mi zlomil nohu) zúčastnila znovuodhalení pomníku T.G. Masaryka s panem profesorem Milanem Machovcem. Bylo to už třetí odhalování po dvojím stržení - nacistickém a komunistickém.

V roce 2008 mě zase pozvala paní starostka Květa Othová - její jméno si pamatuju, protože maminka je také Květoslava – oslavit ještě s ostatními rodáky sedm set let od první zmínky o městě Vsetínu. Setkala jsem se tu tehdy se zajímavými osobnostmi - fotografem Jindřichem Štreitem a dalšími. Nedávno mi dokonce podruhé nabízeli udělit čestné občanství, ale já jsem se zdvořile omluvila.

Proč jste nepřijala čestné občanství Vsetína?
Už podruhé jsem opakovala, že jsem pro Vsetín neudělala nic významného, jen to, že jsem se tam narodila. Jsou jistě jiní, kteří si to zaslouží mnohem víc. Ale ten kraj mám moc ráda a jsem hrdá, že ve mně stále něco z něj zůstává. Vždycky, když narazím na nějakou sympatickou zmínku o mých krajanech, raduju se.

Když jsem například po revoluci byla požádána paní ředitelkou Jiřinou Jiráskovou, abych pomohla obnovit klub přátel Divadla na Vinohradech, objevila jsem informaci, že komunisté po převratu okamžitě rušili všechny spolky, sdružení a občanská společenství. Aby je měli pod dohledem, vznikaly tzv. Osvětové besedy a Svazarmy, nebo spolky rovnou zrušili.

K roku 1952 se jim to téměř beze zbytku podařilo, až na jeden myslivecký svaz na Valašsku, který několik let vzdoroval a nenechal se zrušit. Říkala jsem si - vida moji hrdí rodáci - nedají se tak snadno zlomit.

Jaká byla vaše reakce, když vás oslovila ke spolupráci na valašském filmu Tehdy spolu režisérka Marta Santovjáková Gerlíková?

Byl to zvláštní úkol dělat hlasový doprovod obrazům na plátně. Dělat roli vypravěče není jednoduché, nesmíte překážet obrazům a nebýt moc výrazný, abyste diváky nerušil v zážitku sledování filmu. Ale ráda jsem nabídku přijala a poznala nadšené, mladé filmaře. Mimochodem kamera Jiřího Novotného byla překrásná. Pozvali mě s filmem na festival do Zlína a já měla opět příležitost navštívit svůj rodný kraj.