TUL se letos připojila k festivalu Jeden svět. Několik filmů se tak promítlo přímo na univerzitě včetně dokumentu Filipa Remundy Bratři Okamurovi. Je to shoda okolností nebo jste hrál roli v tom, že byl uveden právě tento film?
Je to náhoda. Já sem do toho vůbec nezasahoval. Organizátoři se mě pouze zeptali, zdali se chci zúčastnit diskuze po filmu a já řekl, že ano.

Co vás přimělo odhalit svůj osobní život před filmovou kamerou?
S režisérem Filipem Remundou se známe dlouhá léta. Spolupracovali jsme kdysi na seriálu proStory pro Českou televizi. Já jsem léta přednášel americkým studentům o jeho pseudo-dokumentu Český sen v souvislosti s fenoménem obřích nákupních center. Jeho tvorbu sleduji od začátku, znali jsme se, takže jsme pouze pokračovali v přátelském dialogu, tentokrát ale před kamerou.

Jak se vám dokument líbí?
Jsem rád, že vznikl. Filip to uchopil hrozně zajímavě, staví určitou paralelu mezi naší rodinou a českým národem. Tím se to dotýká všech. Jakoby jsme jedna rodina, všichni, kteří tu žijeme, máme rozdílné a často nesmiřitelné názory a teď co s tím? V naší rodině rozpory prvotně vznikají nad politickými názory a promítají se i do osobních vztahů. Je to něco nehmatatelného, co se odehrává v lidské mysli, ale přitom to lidi dokáže výrazně rozdělit.

Film vrcholí náročnou situací, kdy onemocní váš otec a vy se o něj jedete všichni tři bratři starat do Japonska.
To je takovým momentem, kdy si člověk říká, co by mohlo být podobným impulsem pro českou společnost, aby odložila názorové odlišnosti a semkla se dohromady pro jeden cíl. Kdy nastane ta chvíle, kdy se rozdíly zdají malicherné a lidé se spíše soustředí na to, co je spojuje. Běžné názorové rozdíly v rámci společné demokratické debaty a nesmiřitelná vzájemná nenávist jsou dvě zcela odlišné věci.

Je v současné době příjmení Okamura pro vás výhoda nebo překážka?
Ani tak, ani tak. Mediálně nejznámější z naší rodiny je Tomio, když pracoval v cestovní kanceláři, tak to bylo převážně pozitivní. Když vstoupil do politiky, tak se to rozdvojilo na dva tábory. Na ty, co ho volí a na ty, co ho nesnáší. Řekl bych, že je to tak půl na půl.

V souvislosti s dokumentem Bratři Okamurovi se psalo o vašem coming outu? Bylo to plánované, říct veřejně ve filmu, já jsem gay?
Vyplynulo to z odpovědi na otázku, proč nevolím své bratry. KDU-ČSL, za kterou kandiduje Hayato, má sice progresivnější frakci ve vztahu k LGBT menšině, ale stále je to v kategorii tolerance, nikoli respekt, napřiklad v otázce manželství. Situace se mění postupně. Já nejsem LGBT aktivista, neměl jsem čas, se tím nějak zabývat, ale na svém prvním Pridu jsem byl v Brně, ještě když to v Praze nešlo. Můj první veřejný coming out proběhl předloni na Prague Pride, kde jsem vystoupil v rámci Prague Voices. Hodně jsem nad tím přemýšlel. Strašně mi to pomohlo, hodně věcí jsem si ujasnil a cítil jsem to jako velké osvobození.

Myslíte si, že je potřeba o tom mluvit veřejně?
Ano, protože to může hodně mladým lidem pomoc. Když jsem byl mladší, hodně sem se s tím trápil, protože jsem si o tom, neměl s kým promluvit. Nebyl nikdo, kdo by mi pomohl, vysvětlil mi, jaké jsou možnosti. Rodiče se o tom se mnou nikdy nebavili. Vyrůstal jsem v době, kdy se o tom nikde nemluvilo a pokud tak pejorativním způsobem. Ani na vysoké škole nebyl jediný otevřeně vystupující gay spolužák, natož pedagog. V 90. letech to nebylo téma. Myslím si, že je důležité poznat další lidi, kteří mají stejnou zkušenost.

Řeší tuhle pro někoho novou informaci lidé, kteří shlédnou film. Jaké byly reakce?
Většinou je na diskuzích můj starší bratr Hayato, kterého se lidé ptají, jestli nemá problém s mou sexuální orientací. Takže lidi to zajímá. V Brně na poslední projekci se na to opět zeptali. Přišlo za mnou pár lidí, kteří říkali, že jim to pomohlo. Pak jsem vedl zajímavou diskuzi s jedním pánem o architektuře. Pak dorazila jeho manželka a ta říká: Víte, náš syn je taky gay a my jsme ho přijali a jsem moc ráda, že jste to zmínil. Byl jsem rád a hodně mě to dojalo. Pokud to pomůže alespoň jednomu člověku, tak mě to stačí.

Jsem také zvědavý, co na to řeknou kolegové na univerzitě, protože většina to pravděpodobně netuší. Přistupuju k tomu otevřeně a pozitivně a myslím, že by to mohlo pomoci odblokovat určité předsudky. Pořád jsou v Česku oblasti, kde se řídí heslem Don´t ask, don´t tell, jednou z nich je i školství. Dobrým příkladem jsou třeba skauti, já jsem dlouhodobým členem, kteří se otevřeli všem dětem různých sexuálních orientací. Čím více se o tom mluví a čím víc je pozitivních případů, tím více to může pomoci ke změně.