Přijela jen na skok, uvést film, médií se kvůli časové tísni stranila. Deníku poskytla herecká vítězka letošního festivalu exkluzivní rozhovor.

Lara musela být vděčná postava. Osamělá šedesátnice s promarněným životem, uvnitř zraněná, navenek chladná.
Byla to skvělá figura. Ale nemyslím, že chladná. Jen nesnadno čitelná. S velkými nároky na sebe i lidi kolem. Především na syna pianistu. Celý jeho život jej trápila pochybnostmi o jeho talentu – aby se více snažil a dokázal to, co ona nedokázala. Opustil ji nejprve muž, pak i syn. V den jejích šedesátin a zároveň synova koncertu, kam není zvána, je to pro ně smutná bilance.

Líbilo se mi to tajemství, které hrdinku obklopuje. Takřka do konce není jasné, proč se tak chová.
Než jí někdejší profesor připomene po letech svá slova o malém talentu. Je to celé strašně smutné. Zvlášť když vzápětí utrousí, že to říká každému studentovi – aby z něj dostal maximum.

Ale ona kvůli tomu zahodí celou kariéru.
A obklopí se pochybnostmi, které přenáší na syna.

Rodičovská ctižádost, to je velké téma. Snadno přitom člověk překročí únosné hranice. Jak to máte vy?
Nejsem nijak ctižádostivá. Ani v profesi, ani jako matka. Ale měla jsem to štěstí, že mě příroda obdařila úžasnými dětmi, kterým se práce daří.

Posloucháte klasiku? A vedli vás k tomu doma?
Miluju ji. Ale u nás nijak zvláštní roli nehrála. Naopak, když mi bylo asi tak šestnáct, začala jsem ji poslouchat z trucu. A dlouho jsem na klasickou hudbu i tančila. Třeba na houslový koncert Ludwiga van Beethovena. Vážně. Když někdy tančíte podle orchestru, jindy podle houslí, otevře vám hudba jiné dimenze. A slyšíte tolik zajímavých věcí!

Často platí, že kde slova nestačí, nastupuje hudba. Umí vyjádřit mnohé z toho, co se v nás odehrává a co neumíme vyslovit. Souhlasíte?
Bohužel ano. Podstatou hereckého řemesla je souhra těla a slov. Mnoho tím můžete odvyprávět. Někdy se stává, že operní pěvci či pěvkyně cítí jistou závist vůči nám činohercům. V tom smyslu, že nedokážou svůj herecký projev tolik ovládat. Ale řeknu vám jedno – když vidím opravdu dobrou operní inscenaci, musím si vždycky říct: Tak tohle by herec nedokázal.

Před více než deseti lety jste měla možnost hrát českou spisovatelku Boženu Němcovou. Film A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu běžel v rámci pražského Febiofestu. Objevila jste díky této hrdince něco nového o ženách?
To byla krásná příležitost! Dostala jsem možnost hrát s českými kolegy a jejich humor byl nesmírně osvěžující. A Božena Němcová? Byla jsem zasažena silou její osobnosti i literárního talentu. Tím, co všechno vydržela. Propast mezi jejím smýšlením i psaním a životem, který žila, musela být deprimující.

Měla kuráž a sílu.
Ano. Studovala jsem rešerše, které jsme před natáčením měli k dispozici, a čím více jsem toho o ní přečetla, tím více mě fascinovala a rostl můj obdiv k ní. V době, v níž žila, vůbec nebylo lehké se prosadit. Ale ona to dokázala. Je to vaše národní ikona, že?

Má v domácí literatuře své pevné místo.
Nedivím se. Byla velmi moderní – předešla dobu. Vždyť ženské téma se řeší i dnes. Náš filmový scénář se opíral o tři dopisy, které napsala, ale které nakonec odložila. Už byla příliš slabá a nemocná. Přesto ji stále cosi nutilo psát dál.

Dopisy už dnes nejsou příliš v módě. Jak se k nim stavíte vy, píšete je ráda?
Píšu je, když mi není dobře. Snažím se skrze ně svou mizernou náladu rozpustit. Ale to hlavní je, že nemám počítač. Takže mi ani nezbývá nic jiného, než psát ručně.

Proč nemáte počítač?
Nezvykla jsem si na něj. Nejsem jediná v mé generaci. A už to tak asi zůstane.

Vaše filmografie je plná skvělých rolí. Hrála jste i Magdu Goebbelsovou v dramatu Pád třetí říše. Nebylo to traumatizující?
Já se o tuto roli ucházela. Kvůli historii naší země a kvůli tomu, abych lépe porozuměla svému otci. I on měl co do činění s neblahými aktivitami během války. Studovala jsem spoustu pramenů z té doby – to je na herectví krásné, že vám umožní ponořit se do rešerší a úvah, k nimž byste jinak nedospěla. Já to chtěla hrát.

Nejtěžší asi byla scéna s trávením dětí…
To bylo opravdu náročné. Úplně jsem ten den během práce vytěsnila, nepřipouštěla si, že to budu muset natočit. A náhle tu byl. Nebylo mi dobře po těle. Scénář byl výborně napsaný, ostatně vznikl na motivy pamětí Hitlerovy osobní sekretářky Traudl Jungeové. A já – sama máma čtyř dětí – nedokázala na tom šíleném Magdině gestu pochopit vůbec nic. Žádný smysluplný důvod, proč by měla matka vraždit své děti. Můj starší syn Robert, který je také hercem, se tehdy chystal na své natáčení a viděl, jak jsem rozhozená. Řekl mi: Prostě tam jdi a natoč to, mami, jsi přece profík. A tak jsem šla a natočili jsme to.

Na plátně se obvykle těší pozornosti mladé hrdinky a atraktivní herečky. Poslední dobou si ale filmaři více všímají i starších generací. Vnímáte to také tak?
Ano. I já jsem ve věku, kdy mě obsazují jako ženu před penzí. Ocením, když se objeví kvalitní role. A máte pravdu, v Německu, ale i v jiných kinematografiích se objevují zajímavé příběhy o seniorech. Třeba španělská Gloria nebo francouzský Pokoj 212 s vynikající Chiarou Mastroianni. Já dostala Laru. A čekají mě další hezké projekty.

Odpusťte malou indiskrétnost. Překročila jste šedesátku. Jak byste popsala čas, který teď prožíváte?
Letos mi bude pětašedesát. Ale musím říct, že se cítím nebývale svobodná a uvolněná. Pravda, nemohu tvrdit, že mám celý život před sebou. Ale někdy mi to tak připadá. Dělám, co chci a co mě těší. Většinu života je člověk nucen řídit se určitými limity, pravidly, podřizovat se ostatním, s nimiž sdílí soukromí. Je to tak správně, mě to těšilo. Ale teď si mohu dovolit svobodu ve všem – v práci, ve vztazích, v rozhodnutích, v tom, jak chci trávit svůj čas. Je to ohromný pocit.