Kliknutím zvětšíteInternetovými fanoušky je Štěpán Kozub vnímán především jako bavič a recesista. Aktuálně ale v ostravském Divadle Mír, kde současně působí také jako umělecký šéf, dělá svou první režii a vystupuje ve třech inscenacích – Dva nazí muži, Kdo je pan Schmitt a v nejnovější hře Už ani den. V Komorní scéně Aréna dohrává poslední představení Tři sestry. A připravuje se na letní natáčení filmu.
První otázka se sama nabízí - je vám divadlo bližší než televize?
Pro mě je při práci nejvíce určující to, s jakými lidmi tu práci dělám. Nemám to nastavené tak, že by mi něco z toho bylo bližší. Vnímám to jako širší rozptyl v oboru. Práce před kamerou mě vždy zajímala, v divadle je zase interakce s divákem.
Jak se mladý herec jako vy dostane z prken lokálního divadla k filmu a televizním projektům? Považujete se za tak talentovaného nebo si myslíte, že je to spíše o štěstí?
Myslím si, že talent a štěstí nejsou primární. Ano, je samozřejmě super, když máte od každého kus, ale myslím, že to nejpodstatnější je píle a vytrvalost. Vždycky jsem si dával velké cíle. Člověk má o to větší motivaci věci dotahovat do konce. Nikdy jsem nad sebou neuvažoval jako nad supertalentem nebo dítětem štěstěny. To by bylo hloupé a omezené. Takový být nechci.
Fotografie z natáčení jednotlivých dílů krimiseriálu Místo zločinu Ostrava najdete zde
Máte pocit, že seriál Místo zločinu Ostrava dělá město čitelnější pro zbytek republiky, který často náš „razovity“ kraj nechápe?
To si netroufám hodnotit. Každopádně když jsem nabídku dostal a bylo mi řečeno že se jedná o kriminálku, která by měla být spjata s Ostravou, měl jsem radost. Ostravu mám moc rád.
Nyní hrajete roli vyšetřujícího, tedy „klaďase“, v minulosti jste si však zahrál pravý opak. Jak moc necháváte svou roli zasahovat do vlastního života?
Ať chci nebo ne, vždycky mě nějaká postava ovlivní. Ještě aby ne, člověk s ní tráví několik měsíců, přemýšlí o ní, hledá ji. Je tedy asi přirozené, že v člověku nějakou dobu zůstává. Alespoň pro mě.
Jaký vztah máte k roli Luptáka ze seriálu Lajna, kterou jste z velké části utvářel i vy sám?
V době, kdy vznikala první řada Lajny, byl Lupták jen lehce přehlédnutelná figura. Ve scénáři ale byly občas záchvěvy toho, že by se s ní v budoucnu mohlo pracovat mnohem více. Probral jsem to s režisérem Vladimírem Skórkou a on mě nechal do toho poměrně dost zasahovat, až se to dostalo do fáze, kdy jsme z Luptáka vytvořili jednu z oblíbených postav. Z toho pak vznikl samostatný Luptákův blog na Streamu. Ten vznikl i jako parodie na současný koncept vlogerství, kdy si každý může zapnout doma telefon a natáčet na něj, přitom nic moc nepředávat, přesto na tom ten daný člověk vydělá.
Takže je to parodie na současné populární youtubery, kteří lidstvu říkají to, co vlastně každý ví?
Ano, je to přesně tak. Hlavně vytvářejí těm lidem a především dětem, co se na ně dívají, pocit, že jsou něčím výjimeční. Že předávají něco, co je nezaměnitelné. Streamové vlogy Luptáka nemají konkrétní scénář a já je vytvářím tak, že improvizuji na určitá témata. Baví mě na tom, že skrze tu postavu si mohu udělat legraci úplně ze všeho. Například z hlouposti lidí. A Češi specificky často všemu rozumí a všechno vědí. Lupták má stejný problém, aproto jeho postava často zaměňuje slova a přitom se tváří velice uvědoměle.
Už vám někdo tento koncept vyčetl? Setkal jste se s nějakými negativními reakcemi?
Určitě jsou lidé, kterým to nesedí a takzvaně to nepoberou. Ale myslím si, že to jsou právě ti, kteří spadají do skupiny, o které jsem mluvil. A sami se v tom nedokážou vidět. V mém okolí jsou na to ale spíše samé kladné ohlasy, protože přátelé a známí rozumí, proč to tak dělám.
Kam byste zařadil projekt Tři tygři?
Je to improvizace, samostatná disciplína. Tři tygři jsou takové naše dítě. Původně jsme chtěli vystupovat jednou měsíčně v nějakém klubu v Ostravě a bavit lidi na základě toho, co oni budou chtít. Brali jsme to jako výzvu. Nenapadlo nás, že budou mít takový dosah, jaký na internetu mají. Byl to také únik od klasického divadelního systému. Brali jsme to prostě jako punk. To, kde jsme dnes a že točíme věci ve vlastní produkci, všechno sami zařizujeme, je skvělé a zatím mě to hrozně baví. Děláme si legraci z toho, co nám přijde vtipné. Ať už z úplných blbostí nebo z vlastních strachů, což je mimochodem strašně potřebné při tvůrčí práci – umět se vysmívat vlastním strachům. To každý nedokáže. A tím, že to máme s kluky dost podobně nastavené i v životě, můžeme si tím pádem dělat legraci z podobných věcí, které se nás stejně dotýkají.
Takže by se dalo říct, že divákovi tímto způsobem odhalujete své nitro?
Řekl bych, že odhalujeme to něco, z čeho se mnoho lidí bojí dělat legraci. Například proto, že mají strach z nějaké nekorektnosti. Já nemám rád korektní humor, protože to určuje mantinely a myslím si, že v humoru by se nastavovat neměly. Je to také o vkusu. To, že se někomu něco nelíbí, neznamená, že to je špatné. A my si děláme legraci především z toho, co nám připadá zábavné.
Nadneseně řečeno jste se díky seriálům Lajna nebo Místo zločinu Ostrava stal „slavným přes noc“. Vnímáte, že vás lidé na ulici poznávají nebo se k vám třeba i hlásí?
Asi vnímám to, že se lidé více hlásí nebo na ulici otáčejí. Upřímně, není mi to vždycky úplně příjemné. Mimo jeviště nebo obrazovku jsem Štěpán Kozub. Ne Lupták nebo kriminalista ze seriálu. Ale chápu to a respektuji. Prostě to k mé profesi patří. Lidé jsou různí - milí, vulgární, zvědaví… Tak už to prostě je.
Herci ze staré školy často kritizují příliš mnoho alternativy či dokonce laciných postupů, které můžeme vídat na divadelních prknech. Jaký je váš názor?
Možná jsem v tomto trochu staromilec. Někdy se s tím shoduji. Samozřejmě je důležité brát v potaz to, že doba jde nějak dopředu a dnes by třeba nemuselo na divadle fungovat všechno, co fungovalo před padesáti, šedesáti lety. Byť jsou pro mě takovéto záznamy fascinující. Nicméně s některými alternativními směry, o kterých jste mluvila, také někdy zápasím. Jdu například na něco, co se prezentuje jako čistá alterna, takže s tím počítám, ale často si kladu otázku, co je to vlastně „alternativní herec“?
Co si myslíte o ostravské umělecké scéně?
Ostravu miluji a je to pro mě domov. Možností odejít do Prahy byla spousta, ale vždy jsem je slušně odmítl, protože to tady mám rád. Co se týče uměleckého světa, zrovna ostravské divadlo je podle mě na dost vysoké úrovni. Jsem moc rád za to, že stále vznikají v Ostravě i nová divadla, která rozšiřují nabídku a lidé si mohou vybrat, na co půjdou.
Jste rodák z Bohumína, přemýšlel jste někdy o tom, že byste žil tam?
Pravda je taková, že já jsem se v Bohumíně pouze narodil. Poté jsem asi půl roku žil v Karviné, odkud pochází moje maminka, a posléze, když jsem měl asi rok, jsme se přestěhovali do Javorníku v Jeseníkách. Tam jsem žil až do svých patnácti let. Takže navzdory tomu, že jsem se narodil na Karvinsku, moc si z něj nepamatuji, dětství jsem prožil v Jeseníkách.
Máte k nim tedy vztah?
Ano, velký. Odtamtud pochází můj tatínek a mám tam veškerou rodinu. Javorník je maloměsto v horách, je tam krásný zámek Jánský Vrch a toto místo bylo pro mě ve spoustě věcech určující. O to těžší byla cesta stát se hercem, když jsem vlastně pocházel z maloměsta v zapomenutém kraji, kde je klasickou prací být prodavačkou v obchodě nebo v případě větší ambice být lékařem nebo starostou.
Takováto umělecká profese tam asi není příliš častá…
Je to profese, která je pro místní lidi velice abstraktní, až extravagantní. Byť tedy moje rodina mě v tomto vždycky absolutně podporovala a neměla s ničím sebemenší problém.
Vracíte se tam často a rád?
Poslední dobou méně, protože už mám vlastně svou rodinu tady u nás v Ostravě, ale objevím se tam vždy u příležitostí jako jsou oslavy, Vánoce, svátky…
Byla ve vašem rozhodujícím okamžiku volby střední školy jiná možnost studia kromě konzervatoře?
V těch mých patnácti letech mě tehdy nenapadlo nic jiného, protože jsem na základní škole nebyl úplně dobrý student a tudíž rozptyl toho, co jsem mohl dělat, nebyl až tak široký. Nejblíže tomu, co jsem si představil jako náplň života, byla skutečně jen konzervatoř. Přestože v tu dobu jsem si to samozřejmě představoval jinak, než to pak ve skutečnosti bylo.
Ta představa se od reality lišila jakým způsobem?
Především tím, že jsem prozřel, jak to v tomto světě funguje a dokonce jsem jednu dobu stál před velkým rozhodnutím, jestli chci herectví opravdu dělat a pokračovat v něm.
Co je pro vás v současném životě důležité?
Nezávislost. Nejsem řízen nějakou konkrétní institucí, nejsem závislý na rozhodování kohokoli druhého. Jsem na volné noze a jsem schopen se uživit a mohu si práci volit, vybírat. Tato osobní svoboda je podle mě v jakémkoli kreativním odvětví velice důležitá.
Je něco, co byste v rámci své kariéry realizovat chtěl a něco, do čeho byste naopak nikdy nešel?
Myslím si, že u mé profese je velice důležité umět přijímat výzvy. Protože byť je v prvopočátku člověku něco nepříjemné nebo má z toho strach, je dobré umět k tomu zaujmout postoj. A spíše než před věcmi utíkat, umět je překonávat. Pro mě je třeba nejsložitější a nejnáročnější jako pro člověka i pro herce vůbec vylézt na pódium. Jít před lidi a přistoupit na to, že teď hraji. To je ta největší výzva.
Je to tak pokaždé?
Je to tak pokaždé. Sice pokaždé v trochu jiné míře, ale vždycky. A ten strach a obava, že budu špatný a trapný, že se to nepovede a lidem se to nebude líbit, je pro mě vždy skličující. Takže pro mě už někdy to, že jdu před lidi, je velký úkol. Není tedy asi nic, do čeho bych vyloženě nešel, ale spíše o všem dopředu více přemýšlím. A co bych realizovat chtěl? Určitě bych si někdy chtěl zkusit natočit vlastní film. A třeba si v něm i zahrát.
A už máte v hlavě nějaký, byť jen potenciální námět?
Nějaké věci si píšu nebo je minimálně nosím v hlavě. Teď se trochu vrátím ke Třem tygrům, se kterými si pohráváme s myšlenkou, že bychom vytvořili něco většího. Vlastně si myslím, že to v současné chvíli není tak nereálné. Nicméně, ať už to bude dnes nebo za deset let, přál bych si, aby jednou něco takového vzniklo. Je to takový můj skromný sen.
10
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
