Legendární dvacetidílný večerníčkový seriál, jemuž na oblíbenosti čas rozhodně nic neubral a úspěšně „válcuje“ své animované bratříčky dodnes, provází už několik generací. A mezi dnešními dospělými není snad nikdo, kdo by alespoň jednou neslyšel legendární Trautenberkovo: „Anče, Kubo, hajnej!“

Krkonošské pohádky byly natočeny v roce 1974 a podle jejich tvůrců šlo doslova o pohádkový zázrak. „Bylo to nejtěžší období mého života,“ vzpomíná jejich scenáristka Božena Šimková.

„Pásy tanků vystřídala normalizace a drtila jakýkoli náznak nejen odporu, ale i jiného názoru. V rozhlase smazali všechny mé hry, má knížka šla z tiskárny rovnou do stoupy a televizi jsem se raději vyhýbala, abych někoho nekompromitovala. Tehdy mi spisovatelka Marie Kubátová poslala dvě pohádky, v nichž si hloupý Trautenberk vyskakuje na Krakonoše. Věděla jsem, že je to zbytečné, ale přesto jsem si začala ty krásné pohádky ‚zabydlovat‘. Nejdřív se v nich usadili Kuba a Anče, potom i hajnej… A protože to bylo v krajině mého dětství, příběhy začaly samy vyskakovat, rostly z průzračné vody a horského povětří.“ A pak se stal onen již avizovaný zázrak!

Odvážné tajnůstkářky a jejich herci

V budově Československé televize se dala dohromady skupinka odvážných žen včetně vedoucí redakce vysílání pro děti Jarmily Turnovské, dramaturgyně Ireny Povejšilové, Zdenky Podhrázské a režisérky Věry Jordánové, které se rozhodly zatajit jméno autorky scénářů, zaštítit ho jiným a pohádky propašovat na obrazovku. A toto tajemství se jim podařilo před „strážci socialistické kultury“ udržet až do sametové revoluce.

„Natočili jsme sedm dílů, líbily se, tak asi za šest let vzniklo šest pokračování a za čtyři roky dalších sedm,“ komentovala zrod seriálu režisérka Věra Jordánová. „Od prvního přečtení scénářů, které byly mimochodem napsány tak, že k hranému zpracování přímo vyzývaly, jsem jako Krakonoše viděla Františka Peterku. Znali jsme se léta.“

Jednoznačné prý bylo i obsazení Hany Maciuchové a Jaroslava Satoranského do rolí rázného děvčete do kuchyně Anče, holky „krev a mlíko“, a čeledína Kuby, jejího milého, hodného chasníka a „kluka pro všechno“. Naopak postava nerozhodného a bojácného hajného se prý vyvíjela postupně. Několik typů režisérce nevyšlo, až oslovila Zdeňka Řehoře, který nakonec do herecké sestavy zcela zapadl.

Figuru chamtivého Trautenberka svěřila paní režisérka skvělému Iljovi Prachařovi, který po letech v jednom rozhovoru prohlásil: „Strašně rád na natáčení Krkonošských pohádek vzpomínám, i když to nebylo nic snadného. Točilo se v noci a já byl naditý do mohutného vycpaného kostýmu, v němž jsem si nemohl ani sednout, ani lehnout. Ale byli jsme krásná parta lidí a ve studiu se podařilo vykouzlit opravdu kousek krkonošské přírody.“ K jeho slovům dodává úsměvnou doušku sama režisérka: „Když kameraman František Němec do dekorace posvítil, bylo v ní strašné teplo, ale zvířátkům se tam žilo báječně. Kočkám i kůzlatům.“

Krakonoš do pěti do rána

Vraťme se ale ještě ke zmíněnému nočnímu natáčení. To bylo namáhavé pro všechny. Ale nejvíc pro herce Františka Peterku, představitele Krakonoše, který vzpomínal: „Odpoledne po zkoušce v divadle v Liberci na mě čekalo auto, odvezli mě na Barrandov, krakonošovsky nalíčili a točilo se třeba do pěti do rána. A v deset dopoledne začínala zase zkouška v Liberci, takže jsem musel být zpět!“

Jinak to prý nešlo, na natáčení pohádkového seriálu totiž nebyly k sehnání vhodné prostory. Nakonec se našly na Barrandově, ale právě v tom byl háček. Točilo se v trikovém ateliéru, kde se během dne natáčelo něco jiného, takže se každý večer musela stavět krkonošská dekorace a mohlo se točit až od desáté, tedy poté, co herci přijeli z představení… Proto všechny ty „nočky“! Ale přestože to bylo pro všechny herce vyčerpávající, patří prý vzpomínky k nezapomenutelným.

A tak nezbývá než se těšit na okamžik, kdy se nám zase díky večerníčkům podaří přenést se do kraje, kde „od nepaměti vládne mocný pán hor zvaný Krakonoš. S horami i lidmi zachází spravedlivě – hodné odměňuje a zlé trestá.“ A právě jen on se umí vyrovnat se skutečností, že harmonii jeho revíru mu občas naruší pikle a úskoky záludného souseda Trautenberka. Ten totiž nikdy nemá dost a hamouní a hamouní… Hned chce Krakonoše obrat o jeho fajfku, jindy o koření z jeho zahrádky, pak zase o dřevo či seno z Krakonošovy louky. Anebo se dokonce břichatému sedlákovi zachce ptáčků zpěváčků či horských pramenů. Jenomže pán hor má svoji všetečnou sojku, která všechno slyší a hned zatepla donese, takže zlý úmysl je na konci každé desetiminutové pohádky po právu potrestán. A to je, „himl hergot donrvetr krucajs element“, pravda pravdoucí.

JIŘÍ RENČ