Za prvé - Miroslav Krobot je především divadelník. Mohl by v klidu a míru užívat zasloužených vavřínů v ustavičně vyprodaném Dejvickém divadle, kde donedávna působil jako šéf a režisér a dosud jako herec. Ale to není jeho styl. Režisér Racka má chuť zkoušet nové věci a hledat alternativní způsoby, jak se vyjádřit k tématům, která ho zajímají. A všechna čest - pustit se v třiašedesáti letech do celovečerního filmu, to chce kuráž. Byla to na druhou stranu ale i jeho výhoda - protože na rozdíl od svých mladších konkurentů (Matěj Chlupáček, Michal Samir, Rudolf Havlík, Roman Kašparovský) věděl, o čem a jak chce vyprávět.

A tak navzdory tomu, že záměrně rezignoval na nosný dějový oblouk (což do jisté míry ztěžuje filmu cestu k divákům), přináší Díra u Hanušovic do českého filmu alespoň podnětné téma. Život v jesenickém podhůří, v nesnadných podmínkách obce, kde „chcíp pes" a není šance na kloudné pracovní příležitosti. A pohled na to, jak tento fakt poznamenává život zdejších lidí. Způsobem vyprávění i kresbou bizarních epizodních postav se trochu podobá Slámovu debutu Divoké včely (které se mimochodem také odehrávají na Jesenicku, v okolí Bruntálu). Včetně citu pro autenticitu – v Díře si zahráli i lidé z Vikantic a okolí, kde se natáčelo.

Autoři scénáře (Krobot s psychologem Lubomírem Smékalem) dané prostředí dobře znají, jsou místní rodáci a mají tu chalupy. Film vystavěli na charakterech a mikrokosmu lidí, kteří tu žijí, na drobných epizodách, z nichž se postupně skládá celkový pocit z místa, kde se zastavil čas. Ten Krobot ilustruje i obrazem – vědomě se vzdal dynamičtějšího způsobu snímání a až na výjimky kamerových jízd a buduje na plátně náladu líně tekoucího času a stereotypu. Opakuje některé záběry, ba i kompozice (sestava štamgastů v hospodě zírající na televizi směrem ke kameře, noční cesty Maruny domů v doprovodu Olina), nechá kameru (Jan B. Střítežský) takřka nehnutě snímat okolní krajinu a obrazem klidně proletět mouchu… Kdo zná život ve venkovských „dírách", ví, jak přesné tyhle obrázky jsou.

Právě tato nedějovost ale občas režiséra zrazuje. Má ve filmu nosné figury (jejichž osudy vycházejí často z dramatických reálných událostí) s minipříběhy (Marunina sestra hledající štěstí u německého partnera, matka otravující svou panovačností oběma dcerám všední dny, starosta potácející se mezi skomírajícím úřadem a bezradně budovaným novým domem, vesnický blázen), ty ale nejsou nijak pevně propojeny. Vlivem epizodičnosti vyprávění se daří hůř udržet diváckou pozornost a zvědavost. Nejsilnější postava Maruny (ve skvělém podání Tatiany Vilhelmové), jíž věnují autoři největší prostor, by si možná zasloužila onen chybějící oblouk. Stejně jako jiné vedlejší postavy (třeba dvojice bratrů sdílejících dům s jednou ženou). Filmu (i divákovi k pochopení některých místních jevů bez osobní zkušenosti) by to pomohlo.

Přesto má ale Krobotův film svou cenu. V koncepčnosti, s jakou se spoluscenáristou vystavěl rámec svých postav – který začíná symbolicky smrtí původní německé obyvatelky v kostele a končí nadějí, že Maruna (také trochu symbolicky s odkazem na panenku Marii) porodí dítě tady. V pečlivosti, s jakou vykreslil své figury a s jakou vedl i herce – Ivana Trojana, Lenku Krobotovou, Jaroslava Plesla, Davida Novotného, Johanu Tesařovou. A konečně, v černém humoru a nadhledu, tak typickém pro soubor Dejvického divadla, jímž se režisér při natáčení obklopil a který tísnivá sdělení o životě ve vymírající vsi mile oživuje. Kvůli tomu všemu stojí za to na film jít. Byť to chce více trpělivosti.