„Bez pařeb by to nešlo. Ale hlavně jsme i po večerech zkoušeli. Byl to vysoce profesionální přístup zkušeného týmu," ohlíží se Kryštof Rímský. Je jen škoda, že se asi už do konce sezóny nepodaří film na DVD v Ústí pokřtít. Ale co když ano?

Kryštofe, jaké je hrát s kolegy z Činoherního studia ve filmu?

S Janem Plouharem to bylo poprvé, s Robertem Jaškówem jsem zvyklý točit. Adélu Petřekovou jsem potkal poprvé. Bylo to příjemný v tom, že na sebe s Honzou dost slyšíme, za ty roky na jevišti jsme na sebe zvyklí. Už si něco ani nemusíme říkat a funguje to. Ale máme tu spolu asi jen jednu pořádnou scénu.

Také Činoherák poslední roky na atmosféru Sudet dost hraje…

To byl i záměr Ivana Pokorného, režiséra. Má kraj Sudet rád, ač tu nepůsobil v divadle. Má oko na mystično Sudet, v Záblescích je to myslím dobře zachycené. A kamera je tu nedoceněná, podle mě je úžasná. Škoda, že na film přišlo do kin málo diváků. Ale myslím, že se ještě může „chytit" zpětně.

Co jste si od filmu sliboval?

Já nic moc nečekal, pro nás všechny to byl experiment. Ivanem počínaje, přes autorku scénáře Ivu Procházkovou a námi konče. Dost se dělalo na koleně, je to takový partyzánský, rodinný film. Či spíš komunitní, to zní lépe.

Psychothriller „Záblesky chladné neděle“ vyšel na DVDA hodně sudetský…

To ano, s ohledem na krajinu a na lidi, kteří tu žijí. Zůstal v nich pel toho, co se tu za uplynulých sto let odehrávalo.

Byla to vaše první spolupráce s režisérem Ivanem Pokorným?

To ne, už třetí. Točili jsem spolu seriály Kriminálka Anděl a Expozitura.

Mám velký respekt

Takže velké věci se slušným diváckým ohlasem…

Točit s Ivanem mě baví. Je normální, ví co chce, umí to z člověka dostat i za cenu sprostýho slova a popíchnutí. Mám k němu velký respekt i tím, co si prožil. U nás je to tak trochu i rodinný, roky byl tátův kolega. Když se vrátil z emigrace, už se pravidelně nestýkají, ale myslím, že jsou dál kamarádi. A ono se to s nějakým štěstím přelilo asi i na mě…

Čím vás film baví, je zajímavý?

V první řadě je strhující příběh. Vždyť ono se skoro až do konce nepozná, kdo je tam ten magor. Jen má žena, když ho viděla, hned věděla, na čem je. Když tam tomu chlapíkovi vysvětluju, že Dora (Adéla Petřeková) je ten magor, řekla mi žena: „Tak to je špatně, chlapče." Mám doma opravdu dobrou kritičku. (smích)

Takže příběh je strhující…

V tom příběhu je síla, je jednoduchý i docela dobře kombinovaný. Jsou to šachy s divákem. Když se to povede a divák uvěří, může to zafungovat jako hra. To se mi na tom líbí.

Ivan měl s sebou produkční zázemí z Kriminálky Anděl, Jirku Severu a Lucku Zázvorkovou, kteří to produkčně zajistili úplně neuvěřitelně.

Bavilo a zajímalo mě i obrazové schéma. Kameraman Armin Dierolf měl z Německa jen takové krabičky, které mají obrovská skla, netočili ani na filmový pás ani na digitál, ale stejně zachytili to filmové tajemství. A přitom se nepoužil ani metr klasického filmového pásu…

Z Chlumce i od Divoké Šárky

Kde film na severu Čech vznikal?

Má záběry z přívozu ve Velkém Březně, točil se v Chlumci, kde byly „štětky" jakoby z Dubí, ty hodně dlouhé jízdy… Dost tam je z okolí Děčína, většinou se točilo kolem řeky, v labském údolí. Já ale ve všech záběrech nebyl…

Nenatáčeli jste ale „jen" na severu Čech, že?

To ne, třeba chalupa a městečko byly jinde. Byl to městys se starým náměstím na jihozápad od Prahy. Tam byl také hřbitov, když se jelo k chalupě, ale ta byla úplně jinde. Je to statek, kde žije dost svobodomyslná komunita. Mají tam lesní školku v zimě v létě, indiánské teepee, je to za Divokou Šárkou. Okolo teče přítok Šáreckého potoka, v něm si Honza myje ruce, to bylo pro úplně dokonalé prostředí.

Kryštofe, co pro vás bylo na tomto filmu těžkého?

My jsme si slíbili, jak to tak bývá, že to nazkoušíme, ale zkoušeli jsme jen málo, nikdo moc neměl čas. Takže se skoro nezkoušelo, vznikalo to dost pod tlakem, ale já vlastně musím točit trochu ve stresu. Když to mám moc pohodlné, tak to není ono, to už vím. Ale stejně mě mrzelo, že jsme nezkoušeli víc, zvlášť některé věci šly udělat líp. Tedy alespoň z mého pohledu…

Synek na zahradě

Ve filmu ale hraje také váš syn, že? Ve které scéně přesně?

To je ten kluk, co si hraje na zahradě velké vily s autíčkem. To jsme točili na Teplicku…

Když jsem se na „Záblesky" díval se svou ženou, a pak jí řekl, že s vámi udělám rozhovor, ani nemrkla a řekla: „Tak se zeptej, proč pořád hraje takový protivný vzteklouny, chlápky tak napůl drsný?" Tak se tedy ptám: „Zapasovali" si vás režiséři do nějaké škatulky?

Kromě Ulice jo, zapasovali. I v Ulici jsem začal jako „takovej kripl", to už je deset let. Od něj už jsem se dostal pomalými krůčky až ke kladnému hrdinovi, u scénáristů jsem vyzrál (smích). A záporné postavy? Ono to asi bude tou mojí „držkou", lidi to mají asi rádi. I já bych byl rád, kdyby se to obměnilo. Ale pár postaviček v Činoheráku mi to vynahrazuje.

Jedlička mě moc baví

Které třeba?

Když řeknu Ádu Vinše (Páralova Soukromá vichřice, novinka sezóny – pozn. red.), tak je to taky „pěknej sráč". (smích) Hlavně teď myslím naši novinku, výbornou Jedličkovu hru „Kde život je v půli se svou poutí". Ta mě opravdu strašně baví, baví mě v tom žít, je to úplný převtělování, totální divadlo. Jsem z toho „nakopnutej" na další rok dopředu. Miluju i „Lásku práci, lásku práci", ale já opravdu nejsem až tak úplně hauptkař.

Robert Jáškow ve Filmu o filmu o Záblescích řekl, že se mu žánr psychothriller dobře hraje. Souhlasíte?

Naprosto! To je super, tam se dá odhadnout, kde to napětí bude, kde je to akční, vlastně žánrovka. A pokud režisér i autoři vědí, co chtějí, pak je to jasný. Pak to jde samo. Když člověk přijede v listopadu po ránu k Labi, je roztřesenej, zmrzlej a má až hororovou scénku, tak to se dělá „samo".

A Adéla Petřeková zase prozradila, že si pro film něco i sama vymyslela. A co vy? Přidal jste v něm třeba na vzteku?

Přidal. Ale pak jsme to museli předělat, protože to bylo o moc ostřejší. To už nešlo.

A co jste si zde náramně užil?

Bavilo mě jezdit tak silným autem, já ho řídil jako blázen! Ono to tedy žralo 25 litrů na 100 kilometrů, ale měl jsem to v roli. Ivan mě tím potěšil.