Po pravdě, převést čtyřsetstránkový bestseller rozkročený přes druhou půli 20. století v Československu na plátno chtělo kuráž. Stejnou, jakou prokazují postavy Mawerova románu, prožívající své životy nejen v reálném, ale i symbolickém „skleněném pokoji“ všem na očích.

Scénáře se ujal britský tvůrce Andrew Shaw, jenž má na kontě pouze thriller Voice From The Stone. Režie se chopil Julius Ševčík. Realizace koprodukčního projektu producenta Rudolfa Biermanna (o jehož režii měl svého času zájem i Jan Hřebejk) si vyžádala deset let, mezinárodní obsazení a více než měsíční natáčení ve vile Tugendhat.

Ošidné zkratky

Hlavními hrdinkami filmu jsou Liesel Landauer a její přítelkyně Hana, poutané k sobě osudovým sblížením, nenaplněným vztahem i vilou, kde se potkávají. Na obou zanechají stopy bouřlivé dějiny, jež se převalí i domem. Potřeba zkratky nutila scenáristu vypouštět řadu motivů. Tím ovšem děj dostal jisté trhliny v čase, jež znesnadňují orientaci v historickém kontextu (což bude oříšek hlavně pro případné zahraniční diváky).

Už samotný úvod, kdy jakýmsi zvláštním střihem skočíme do příběhu, budí rozpaky. Postavy i jejich vztahy náhle začnou existovat, aniž by je tvůrci představili a nechali diváka se jim přiblížit.

Podobné skoky se dějí i nadále. Bez zasazení do souvislostí se mluví o nuceném odjezdu za hranice (jde o křesťansko-židovskou rodinu). Jen z uniforem vytušíme, že do vily se nastěhovali nacisté (na čas i jediný gestapák). A tak je tomu i se zkratkovitým líčením života vystěhované Liesel a její rodiny či nevěry jejího muže. Jindy se tvůrci uchylují k prvoplánovým klišé, k nimž patří třeba sovětská veselice ve vile s nezbytnými opileckými oficíry, srážením sklenic ze stolů a plácáním žen po zadnici.

Pokud jde o dobovou výpravu (Milan Býček), kostýmy (Katarina Bieliková) a vizuál (kamera Martin Štrba), tam se Ševčíkovi tradičně daří. Potenciál vily je využit jen částečně, stejně jako motiv krystaličnosti skleněného pokoje coby transparentnosti lidských osudů a rozhodnutí.

Poučený čtenář leccos vytuší, ostatní bez znalosti knihy méně. Magie světla domu i onyxové stěny se dočkáme až ve finále, obě scény jsou načasované dobře.

Chladné emoce ledových sfing

Ovšem zásadním prohřeškem je obvyklý chlad, který z režisérových filmů čiší a stává se už manýrou. Platí to o Normalu i o Masarykovi. Ve Skleněném pokoji, který je na silném poutu (nejen) dvou žen založen, je to vyloženě problém.

Hanna Alströmová (Liesel) i Carice van Houtenová (Hana) jsou dobré herečky, režisér je ale tlačí do stylizace ledových sfing. Co je platné, že na rtech či nehtech září rudá, když ženy jen cosi deklamují s pokerovou tváří a vášeň si divák musí domýšlet.

Když konečně dojde na jejich společnou erotiku, jsou už postavy seniorkami a člověk se lehce děsí, co na plátně přijde. Emoce se tu zkrátka pouze předstírají, a nezmohou s tím nic ani teatrální gesta jako přetržené korále.

Škoda je i dobrých herců, kteří zůstali nevyužiti (Rodenův nevelký prostor pro architekta van Abta, Claes Bang jako manžel Liesel nebo Alexandra Borbély v roli jeho milenky Katy). Zajímavější part aspoň obstaral Roland Møller jako gestapák Stahl, usídlený ve vile.

Skleněný pokoj se na plátně proměnil v akvárium bez života. Nabízí prohlídku hezkých, studených obrázků, všechny jsou ale za sklem. K postavám a jejich vztahům se nelze ani přiblížit.

Hodnocení Deníku: 50 procent