Ačkoli to autoři zkraje určitě neplánovali a ačkoli jde o muže z různých sociálních prostředí, věkových ročníků i životních zkušeností, leccos je ve finále spojuje. Kromě aktivní účasti na sametové revoluci třeba smysl pro čest, spravedlnost a morální hodnoty. Nesmiřitelnost ke komunistické straně. Sílící pocit, že prolomit bariéru korupce a lobby v české politice takřka není možné. Možná i určitá rezignace. Ti, kteří nahlédli příliš blízko (všichni tři kromě Kryštofa Rímského), se nakonec rozhodli pro odchod z politiky (jen Michael Kocáb s ní snad ještě trošku koketuje) a hledání hodnot v rodině a vztazích mezi svými nejbližšími a přáteli.

Důstojný nástupce legendy Kouteckého

Dlužno říci, že Jan Šikl převzal a dokončil projekt po zemřelém Pavlu Kouteckém, který jej inicioval a roztočil, víc než důstojně. Díky jejich obdobnému autorskému pohledu mají časosběrné dokumenty jednotnou linku a výraz. A společný moment – lidský přístup a soucit k hrdinům před kamerou. Nikdy nejdou za hranici – tam, kde jsou svědky silných emocí a bolesti, taktně se kamera vypne. Přesto ale dokáží zprostředkovat s obdivuhodnou lehkostí soukromá dramata i radosti, jimiž v průběhu let zpovídaní procházejí (svatba i rozvod, těžké zdravotní potíže, drogy, povodně, pracovní vzestupy i pády, narození dítěte).

Lidské i vtipné momentky

Tvůrčí moudrost a postřeh pro detail nabízí zároveň příjemnou podívanou, která baví – třeba roztomilými zlepšováky u Kocába v domě (podnos se šampaňským vyjíždějící ze střechy), Mejstříkovým usilovným zametáním společného dvora v domě, Kryštofova bezelstná přiznání ohledně prošvihutých partnerských výročí či záliby v hospůdkách…

Mimořádně povedený projekt

Evoluce 4 z revoluce je zkrátka mimořádně podařený projekt – nenásilným způsobem mapuje i analyzuje pohledem do čtyř zajímavých životů dvacet let naší společnosti a proměnu lidí. S některými postoji jeho hrdinů nemusíme souhlasit, nemůžeme jim ale upřít snahu o to, poprat se s životem co nejčistěji a nejupřímněji. I když občas selhávají. Pro každého z nich platí více či méně to, co trefně říká ve filmu o Kocábovi jeho otec: „je nezařaditelnej“. Nenechte si dokumenty ujít, nabízejí silné lidské příběhy, které se dotýkají i naší minulosti.

Martin Mejstřík: Ještě pořád máme duši otroků a potácíme se pouští

Student, novinář, zahradník, domovník, senátor, otec tří dětí… Čeká, kam ho Bůh pošle.

Projekt Evoluce 4 z revoluce představuje 11. listopadu na ČT2 dvacet let života Martina Mejstříka

Režisér Pavel Koutecký vás začal natáčet pro tento projekt před dvaceti lety, vybavujete si jedno z vašich prvních natáčení? Jaké bylo? A v jaké životní fázi vás tehdy zastihl?

Myslím, že to bylo v prádelně v Petřínské. To už tam se mnou bydlela i má budoucí žena Petra. Hádám, rok 1990. Moc rád na to období nevzpomínám. V zimě tam byla zima, abychom se vůbec trochu zahřáli, museli jsme si vprostřed místnosti postavit jakýsi provizorní stan. Koupali jsme se v kotlích na vyvařování prádla, jak je vidět i ve filmu. Ve stejnou dobu jsem pracoval pro Úřad vlády Československé federativní republiky a ve funkci vládního zmocněnce jsem měl zajistit navrácení majetku ÚV SSM do rukou „lidu ČSFR“. Měsíční odměna tehdy byla jeden tisíc korun. Bylo to trochu ponižující tváří v tvář dobře živeným a placeným funkcionářům ÚV…

Znal jste Kouteckého předtím než vás začal dokumentovat?

Pavla jsem neznal. Myslím, že definitivní důvěru si získal po odvysílání prvního dílu. Po letech jsme se stali přáteli, absolutně jsem věřil, že nezneužije to, co natočí. Byl jsem vůči němu naprosto otevřený a nikdy mne nezklamal.

Jak se za těch dvacet let podle vás proměnila česká společnost?

Společnost asi mnoho ne. Bohužel. Změnila se politická kultura – ani počátkem 90. let to nebylo nic moc, ale jakés takés náznaky porevolučního étosu tam byly. A člověk mohl alespoň věřit. Mám dojem, že od poloviny 90. let přemýšlivější lidé postupně ztrácejí naději a mnoho už jí nezbývá. Těm ostatním stačí, jako před více než dvěma tisíci lety, „chléb a hry“. Ještě pořád máme duši otroků a potácíme se pouští. Bez Mojžíše. Bude to trvat dlouho.

Jakou zásadní změnu pozorujete ve vašem vlastním životě?

Je to poznání, že po téměř padesáti letech vlád dvou totalit v Čechách nezůstaly žádné elity. To mne překvapilo a zaskočilo. Teď už to vím a divím se sám sobě, jak jsem vlastně mohl doufat. Zásadní změny v té rovině osobní může ctěný divák zhlédnout v dokumentu.

Jak vůbec v praxi natáčení probíhalo? Přepadal vás režisér Koutecký někdy s kamerou bez ohlášení? Ozýval jste se někdy vy sám, že se děje něco, co by mělo být zaznamenáno?

Nevzpomínám si, že by mne někdy Pavel zaskočil. Většinou to probíhalo tak, že se prostě nahlásil a přišel. V posledních letech jsme si dopředu řekli o klíčových událostech, které se mají stát a on se snažil sehnat kameru. Občas mne mrzelo, že se mu to nepodařilo. Ty poslední Pavlovy záběry, vznikly tak, že jsem mu zavolal, že se děje něco, co se nikdy nemělo stát, on měl ten den zrovna roztočený jiný film, ale večer pustil tým domů a ještě v noci přeběhl sám s kamerou ke mně. Odcházel někdy k jedné v noci vyčerpaný, jako bychom proflámovali den. Měl jsem o něj strach. Za čtrnáct dní tragicky zemřel.

Vzpomenete si, kde vás dostihla informace o smrti Pavla Kouteckého a co vám jako první proběhlo hlavou?

Na statku. Jsem v těchto situacích až nelidsky klidný. Napadlo mne: další jméno, které si vymažu z mobilu. Mám ho tam doteď. Občas mu volám.

Když se rozhodlo, že Kouteckého film o vás dokončí režisér Jan Šikl, byl jste hned rozhodnutý v natáčení pokračovat? A měl jste někdy chuť s tímto časosběrným natáčením o vaší osobě přestat?

Přestat chtěl Pavel! Při premiéře Hledačů pevného bodu v Uherském Hradišti na forbíně přiznal, že o tom uvažuje. Vadilo mu, že jsem v životě moc spokojený, se vším smířený, usměvavý… Což je sice prima pro mne a mou rodinu, ale peklo pro režiséra. Scházely mu filmařsky dramatické okamžiky. To byl červenec. Pak to začalo lítat. Potopa v srpnu 2002, volby do Senátu, Senát, rodina… Moc jsem si přál, aby se dokumenty dotočily. Ne kvůli mně (nám), ale kvůli Pavlovi. Věřil jsem mu, že ta idea je dobrá a dobré věci se mají dokončovat. A když nemůže jeden, měl by nastoupit druhý. Honzu Šikla jsem neznal, ale v tomhle jsem absolutně důvěřoval producentce Jarmile Polákové. A nespletl jsem se.

Odpovídal jste během natáčení na všechny otázky? Snažil jste se být stoprocentně otevřený co se profesního i soukromého života týče, když už jste do takového projektu šel?

Byl jsem absolutně otevřený. Ve všem.

Souhlasil byste s dalším dokumentováním vaší osoby v rámci tohoto projektu?

S Janem Šiklem a Jarmilou Polákovou ano.

Viděl jste už tento film, který mapuje dvacet let vašeho života?

Viděl. A litoval jsem Honzu, že se musel těmi kilometry prostříhat k jedné hodině. Můžu litovat, že tam nejsou ty a ony momenty a naopak, že tam některé jsou… Pavla i Honzu jsem si pustil hodně k tělu, je to jejich dílo, a je hodně osobní. Nevím, co divák, co mu dá hodinový sestřih dvaceti let mého života, ale já Honzovi nemusel vyndat ani čárku. Takže díky!

Rozsáhlým časosběrným projektem Kouteckého byl i Občan Havel. Pokud jste ho viděl, jak na vás zapůsobil?

To jste se měli zeptat po premiéře! To jsem byl kritický až až! Ne vážně – je to dlouho a výhrady, co jsem měl, už jsem zapomněl. Ale obecně ve mně zůstal dobrý pocit. Pamatuji si přesně, že jsem Jarmile psal hned ten večer SMSkou velkou pochvalu. Což bych neudělal, kdybych si myslel něco jiného. Kdo mě zná zblízka ví, o čem mluvím.

(zdroj: ČT)