Nejprve, při úterní projekci svého dramatu o šikaně inspirovanému smrtící střelbou ve škole v americkém Columbine, snímku Třída (známém u nás též pod návodnějším, ale méně vhodným názvem Zkažená mládež) pozici režiséra, který přivezl všeobecně uznávaný film. A pak – o den později – muže, co se k tomuto filmu rozhodl natočit sedmidílný televizní seriál (Třída – Život poté), jež má sice stále slušné kvality, ale ošlehaného festivalového diváka už může lecčíms štvát.

Z filmu seriál

Raag, který si všiml, že při závěrečném dílu vážně míněného seriálu, se část publika směje, to trpělivě vysvětloval. „Není tam všechno, na co bych byl 100procentně hrdý. Byli jsme velmi omezeni rozpočtem i časem." Ze strany producenta – estonské televize – byl navíc podle něho požadavek, aby seriál dal určitou naději. A protože podle psychologů se často stává, že si mladistvý pachatel určitého činu při soudním líčení vytvoří velmi osobní vztah se svým obhájcem, dostalo tak do té doby vážné téma: šikana, na jejímž konci je dvojice studentů, která do rukou vezme zbraně – šťastnější seriálové vyústění. Přeživší z dvojice střelců se zamiluje do své mladé obhájkyně, která mu vybojuje naději.

Střet televizního a festivalového světa byl také jasně zřetelný v práci s divákovými emocemi. Zatímco ve filmu Raag na diváka působil v několika rovinách a obzvláště v zobrazování násilí se nijak nepáral, v seriálu byla výrazně posílena melodramatická linka, industriální elektro častěji střídal tklivý klavír a „melodie k objímání".

Pobaltí je nám blíž než Amerika

Přesto šlo o slušnou podívanou, která v televizní produkci patří k tomu lepšímu. A je celkem úctyhodné, co za 14 dní, které na přípravu jednoho dílu tvůrci měli, Raag se svým týmem natočil. Estonský režisér přitom v debatě poukázal na zajímavý fakt – zatímco film se dočkal uvedení v několika desítkách zemí světa, seriál kromě Estonska a Finska prakticky žádná televize neodvysílala. I proto, že až na Anglii, Německo, Francii a Dánsko evropské země neumějí svůj podařený televizní program efektivně sdílet. Ke škodě všech. Místo balastu v podobě některých amerických béček nebo repríz domácích televizních soutěží by občas povedený seriál z některé z méně profláklých evropských produkcí nabídku osvěžil – konečně, zrovna Pobaltí je realitě naší každodennosti mnohem blíž než průměrná americká rodina.

Festival v Hradišti každoročně ukazuje produkci některé ze zemí, nám filmařsky ne tolik známých. Letos v rámci cyklu Fokus zamířil do Portugalska. A i třeba tamní, divácky nejúspěšnější snímek roku 2011Krev mojí krve, s mezinárodně srozumitelným tématem generačního konfliktu uvnitř rodiny, které vládne jedna hlasitá čtyřicátnice, by u nás nemusel zrovna propadnout.