Z natáčení vznikl půlhodinový dokument Sladké hořkosti Lídy Baarové, který odvysílala Česká televize v témže roce. Před několika lety se režisérka se svým střihačem Jakubem Hejnou k materiálu vrátili. A zrodil se celovečerní film Zkáza krásou, který teď vstoupil do kin. Shodou okolností dva týdny před premiérou hraného snímku Filipa Renče Lída Baarová.

Dokument Heleny Třeštíkové odráží její celoživotní zájem o malé lidské dějiny v průřezu časem. Portrét Baarové je pokusem ilustrovat, jak se na jejím osudu podepsala společenská i válečná situace, nacistická okupace i touha po slávě. A také její ženský půvab – neboť ten z ní udělal objekt zájmu vlivných mužů, jimž neuměla (a po pravdě ani nechtěla) čelit. To je asi na jejím filmu nejcennější: že provokuje k otázkám, nakolik nadaného umělce semelou profesní a historické okolnosti a do jaké míry si při tom všem člověk dokáže udržet vnitřní a morální integritu. Lídu Baarovou svět filmu, evropské slávy a vysoce postavených mužů okouzlil. Natolik, že neuměla odmítnout ani Hitlera, ani Goebbelse - milence, kterého jí poválečná česká společnost nelítostně spočítala.

Můžeme se přít, zda v dokumentu něco nechybí (téměř se třeba nedotýká začátku hereččiny kariéry v 1. půli 30. let), Třeštíkové šlo ale zjevně více než o tradiční portrét s výčtem rolí spíše o to ukázat Baarovou nejen jako ženu profesně úspěšnou, ale i milující, chybující a do značné míry pošetilou. V odpovědi na otázku, čeho nejvíc lituje, neuslyšíme, že vztahu s Goebbelsem, nýbrž promarněné šance točit v Hollywoodu… Režisérka se zkušeně vypořádala s širokým záběrem jejího bohatého života i úskalím mluvící hlavy na kameru. Hereččinu zpověď střídá s archivy (krom českých i německé a italské), kde s Hejnou odvedli úctyhodnou práci: od zmínky o tatínkovi nedůvěřujícím jejímu talentu, přes klíčové role a cestu do německé UFA až po natáčení v Itálii a tvrdé poválečné účtování.

Šíři dobových záběrů (Hitlerův i Goebbelsův projev, natáčení, večírky na barrandovských terasách, soukromé chvíle) kombinuje s jejími půvabnými historkami o pašování peněz v benzinové nádrži či hodnocení výkonů milenců… I když má film několik konců, lze mu je odpustit. Mimo jiné díky paralelám, jež se do něj vešly – agitka o „nesmrtelnosti" filmového celuloidu je jakýmsi ironickým doslovem potvrzujícím pomíjivost slávy. Možná výmluvnějším než Baarová s cigaretou v jedné a lahví Becherovky v druhé ruce u krabice s filmovými fotkami.