Irena MaňákováZdroj: archiv Ireny MaňákovéCo se u vás v rodině traduje o vztahu vašeho předka s Boženou Němcovou?
Již jako malé dítě jsem v rodině slyšela, že můj praprapradědeček byl milencem Boženy Němcové. Teda, jak znám mou babičku, tak mi toho určitě vyprávěla v mém útlém věku víc. A bylo to na mnohem vyšší intelektuální i informační úrovni, než to, co jsem si zapamatovala. To, co jsem si tenkrát v mých buňkách mozkových uložila, poněkud zvýšilo můj zájem o Boženu Němcovou.

Věřím, že kdybych toto nevěděla, tak se mé vědomosti a poznání o této přední spisovatelce omezí jen na informace pocházející z učebních osnov. V pozdějším věku jsme si u nás o rodině Nebeských často vyprávěli, protože Václav Bolemír nebyl jediná významná osobnost našeho rodu. Jeho vnuk Václav Nebeský se také významně zapsal do dějin.

Byl snad prvním historikem moderního umění, obchodoval s obrazy v Paříži, byl knihovníkem Akademie umění. Takto bych mohla pokračovat dlouho i s výčtem osobností, se kterými se setkával a spolupracoval. Když se ale vrátím k Boženě Němcové, tak jsem již tenkrát z vyprávění pochopila to, na co poukazuje i současná minisérie Božena. Měla velmi těžký život, velmi intenzivně bojovala nejen s okolím, ale také sama se sebou. Narodila se do doby, do které zřejmě neměla. V dnešní době by svým myšlením asi měla život podstatně jednodušší, ale je otázkou, zda ji její těžký osud a zcela odlišné myšlení od většiny tehdejší společnosti neinspirovalo a nepohánělo k tak krásným dílům.

O vztahu Boženy a Václava Bolemíra bychom toho mohli vědět mnohé, ale má prapraprababička spálila všechny dopisy, které Václav Bolemír od Boženy dostal. A podle toho, co se v naší rodině po generace vypráví, jich nebylo málo a byly jak milostného, vášnivého, tak i filozofického rázu. Z ženského pohledu prapraprababičku Terezii Fastrovou, která byla druhou ženou Bolemíra, chápu. S literárním nadáním Boženy Němcové si dokáži představit prvotní šok, který měla, když dopisy objevila a četla si je. Na druhou stranu, kdyby je třeba jen zahodila nebo je někam schovala, tak to dnes mohlo být krásné čtení a

obrovský zdroj informací. Také se u nás traduje, že když Bolemír Nebeský odjížděl do Vídně, kde měl studovat, tak se s ním Božena Němcová přišla na nádraží rozloučit a coby vdaná žena na veřejnosti příliš nezastírala, jak ji odjezd Bolemíra a vidina odloučení, bolí. Mělo to být prý velmi emotivní loučení.

Pracujete v Klementinu, kde působil i váš předek. To nemůže být náhoda…
Ač to bude znít možná až pateticky, tak já na náhody nevěřím. Když jsem své babičce Irence před téměř deseti lety volala, že jsem úspěšně absolvovala pohovory a budu pracovat v Národní knihovně, tak první, co mi řekla, bylo, že já ty geny Bolemíra Nebeského nezapřu. Na to jsem jí kontrovala, že v mých genech jsou s ohledem na plynoucí čas již jen nepatrné pozůstatky po Bolemíru Nebeském, ale že jsem za ně vděčná, což je pravda. Vlastně mi nějakou dobu vůbec nedošlo, že Bolemír v Klementinu studoval a já zde nyní pracuji. Možná i díky němu den co den v práci cítím obrovskou pokoru nejen vůči Klementinu, ale také vůči instituci, jakou Národní knihovna je. Teď mě napadlo, že bych měla začít pátrat, jestli náhodou někdy nemohl sedět v mé současné či předchozí kanceláři. To by už bylo opravdu osudové.

Jak vůbec vnímáte popularizaci spisovatelů doby, kam jak Němcová, tak Nebeský patřili?
Já jsem pro jakoukoliv důstojnou popularizaci nejen spisovatelů, ale i dalších umělců a historických postav. Minisérii Božena vítám a po prvním díle ji velmi pozitivně hodnotím. Mladé lidi nenadchnete klasickým dokumentárním filmem. K těm si všichni najdeme cesty až později. Proto jsou, podle mého názoru, tyto filmy jednou z nejlepších metod, jak děti i mládež nadchnout pro různé osobnosti.

I když se to samozřejmě nepodaří pokaždé, tak byť by u nich vyvolal zájem jen o jednu jedinou historickou postavu, tak je to obrovský úspěch. Potom mohou začít pátrat a zjišťovat si další informace o dějinných událostech, souvisejících osobnostech a tak dále…

Co si budeme namlouvat, to klasický dokument málokdy dokáže. Ano, samozřejmě, že tyto filmy mají jisté odchylky do reálných událostí, ale pokud to vyvolá zájem u širší veřejnosti, tak se toto dá a musí odpustit. Vzpomínám si, kolikrát jsem vedla diskusi s muzikology a odborníky na téma film Amadeus.

Už jste se někdy zkusili na téma Mozart a film Amadeus bavit například s profesorem dějin hudby? To je argumentační rošáda. Pravdu vždy mají samozřejmě obě strany a jde jen o jiný úhel pohledu. Ačkoliv názory protistrany respektuji a i chápu, patřím k těm, které film, coby popularizační nástroj, hájí. Znám celou řadu dětí i dospělých, které film Amadeus přivedl ke klasické hudbě a k tomu, že si poslechli Mozarta. To je přece skvělé. A když si pak něco o něm přečtou a zjistí, že některé události byly jinak, tak je to ještě lepší. Tyto odchylky se dobře zapamatují.

Herečka Anna Kameníková o tom, jak se jí v roli Boženy Němcové hrály milostné scény s Bolemírem
„Je to nevšední a nepříjemné, ale pokud je herecký partner citlivý a empatický, tak se to dá přežít. Myslím si ale, že tyto scény jsou v minisérii nutné a mají svůj význam, protože i milostný život byl velkou a důležitou součástí spisovatelčina života. Ve filmech nemusí být jen scény, které podávají informace, ale i ty které navozují pocit. Což je přesně smyslem záběrů tohoto typu. Ale domnívám se, že pak by ten film nebyl tak zajímavý. V Boženě je hned několik milostných scén. S paní režisérkou jsme se ale nakonec domluvily, že z intimních částí mého těla nejde moc vidět. Probíraly jsme i to, jak se na to dívám já. Cítily jsme to ale stejně.“