Jen houšť. Studio Walt Disney pokračuje neúnavně v nových adaptacích svých animovaných klasik, jež odstartovala Sněhurka v roce 1937. Jak by také ne, když se na nich tak pohodlně vydělává. Naposledy jsme viděli hraného Aladina a Dumba, teď láká společnost na Lvího krále.  

Krok to byl poměrně odvážný,neboť  originální film z roku 1994 se díky písním, tanečním číslům zvířat a hravě podanému poselství o přátelství a odpovědnosti vůdců zařadil mezi evergreeny dětského publika po řadu generací.  Nejspíš i proto svěřilo studio režii Jonu Favreauovi, který úspěšně „oživil“ už Knihu džunglí z roku 1967.

S kříšením lvího dobrodružství uprostřed africké savany už tak úspěšný nebyl.  Příběh je stále týž - lví král Mufasa a vůdce savany připravuje syna Simbu na budoucí vládu. Je tu však Mufasův bratr Scar, jakýsi Brutus čili zrádce ve lví říši, jenž kuje temné pikle. Simba je vyhnán z říše a podlehne načas mámení bezstarostného života, než pochopí, kde je jeho pravé místo. Zkrátka souboj o Lví skálu i čest jejích vládců je plný intrik, zvratů a zákeřných individuí, zejména pak hyen.

Favreau vypráví svěřený příběh - stejně jako Mauglího - opět za vydatné pomoci nových technologií a na plátno přivádí do reálné krajiny hyperrealisticky vyhlížející zvířata zrozená v postprodukci. Je natolik důsledný, že místy opisujestejné záběry, dialogy a gesta postav.

Většina původních písní

Kromě několika přidaných písní tu najdeme i většinu původních z dílny Eltona Johna a s hudbou Hanse Zimmera (původní film za ni vyhrál Oscara). Dokonce tu – pokud uvidíte snímek v původním znění -  uslyšíte znovu Jamese Earla Jonese, jenž ve svých 88 letech namluvil Mufasu. 

Vizuální dojem je výtečný, panorama skal, nekonečných písečných dun a podmanivých soumraků či záběry tísnivého sloního hřbitova mají svou sílu. Jen sem tam praští do očí počítačově „vysázené“ žluté květy v písku či hejna umělých motýlů. Jsou tu navíc a ruší dojem přirozenosti, kterou člověk v divoké přírodě - více než kdekoli jinde – čeká. Podobně působí i film celý. Přestylizovaně, uhlazeně, bez nových nápadů i hravé lehkosti původního snímku. Tvůrci sázejí na jistotu, ta ovšem v této neinvenční verzi nudí.

Nezbývá než řídit se slavným Johnovým a Riceovým songem Hakuna matata (jenž tu pochopitelně nechybí a proti kterému loni brojilo 70 000 lidí v petici vinící studio z vykrádání africké kultury) – prostě hoďte tuhle podívanou „za hlavu“.