Celovečerní dokument prostě nazvaný Červená vstupuje do kin zítra, už dnes má ale předpremiéru v Brně, kde ho obě ženy společně uvedou. Vypráví příběh umělkyně, jež si navzdory nelehkému životnímu údělu vybudovala oslnivou kariéru. Její dramatický život je i příběhem našich dějin, které se často odrážely v dějinách menších – lidských.

SILNÉ OSOBNOSTI

Olga Sommerová tímto dokumentem doplňuje dvojici snímků Věra 68 o gymnastce Věře Čáslavské a Magický hlas rebelky věnovaný zpěvačce Martě Kubišové). „Jsou to všechno silné osobnosti, Soňa k nim patří,“ vysvětluje režisérka, pro niž byl od chvíle, kdy se seznámila se Soniným údělem a tvorbou její život téma. „Také mám slabost pro natáčení filmů z totalitních režimů, protože mě to pořád straší. Chci jimi pořád varovat,“ říká Sommerová.

Poprvé se Sommerová pracovně potkala s pěvkyní při natáčení dokumentu Moje 20. století, kde prolínaly osudy tří žen: Adrieny Šimotové, Lenky Reinerové a Soni. „Běhala po kamenech u moře a večer mohla skály lámat. Říkali jsme jí bokem osmdesátiletá holka,“ vzpomíná režisérka. Šel čas a jednoho dne prý naskočil nápad natočit o Soně film. „Zavolala jsem jí a ona řekla bez rozmýšlení: ano,“ líčí začátek dokumentu, jehož vybrané projekce a divácké debaty bude se svou protagonistkou provázet.

Ten zachycuje kromě Soniných vzpomínek i nálady doby - jazzovou a kabaretní (Sonin otec Jiří Červený byl zakladatel slavného kabaretu Sedma), světovou divadelní, a také nacistickou a totalitní, jež se podepsala na umělkynině rodině. Rodiče skončili v koncentračních táborech, matku po návratu začala pronásledovat Státní bezpečnost a její život se uzavřel v pankrácké věznici, Soňa nakonec emigrovala do Německa, kde odvážně přejela autem Berlínskou „čáru“.

„Všechno mi vzali, ale rodnou řeč jsem si vzít nenechala,“ hrdě hlásí ve filmu pěvkyně, která dokonce v 80. letech přiměla vedení Opery v San Francisku, aby nastudovalo Janáčkovu Její pastorkyni v češtině. Zároveň ale připouští, že domov nikde neměla. Třicetiletou lásku prožívala mezi cestami za prací, stejně jako její partner. Spřízněnou duší jí byla kočka. „Mým životem bylo divadlo,“ říká žena, jejíž kariéra čítá stovku operních rolí a čtyři tisíce vystoupení ve světě.

Film budí obdiv důslednou prací s archivními záběry, které tvůrci (producentem je Pavel Berčík z Evolution Films) hledali mimo jiné v polovině Německa, některé našli náhodou – jako třeba reportáž o tom, že saxofon patentovaný panem Saxem pochází původně z Čech, sestrojil ho Sonin dědeček. Řada dotáček vznikla na místech ve světě, která pěvkyně projela, což film příjemně oživuje. „Byla a je výsostná profesionálka,“ říká režisérka. „Spolehlivá, pokorná, oddaná umění. Navíc přinášela do filmu své nápady a bavilo ji měnit šaty.“ Její kostýmky, šaty, klobouky a barety vskutku na plátně okouzlují. „Oblékám se ráda, to je pravda. Ale teď už nosím dlouhé roky jen kalhoty, koukněte,“ švihla na setkání s novináři nohou do výše, aby předvedla aktuální červený outfit. „Má kondice? To je moje čisté svědomí,“ smála se. „Chodím spát v jedenáct a ráda čtu, kdyby to šlo, četla bych do nekonečna.“

Při vzpomínkách na některé smutné okamžiky otištěné do filmu ale zvážněla: „Stesk je zhoubný, zakázala jsem si ho. Také proto, že moje kamarádka spáchala v zahraničí sebevraždu, úplně ji rozložil,“ svěřuje se Soňa Červená, jež ve svých jedenadevadesáti letech neztrácí smysl pro humor a realitu ani energii. Potkat ji můžete třeba ve hře Krvavá svatba na prknech Národního divadla.