Ví se o vás, že jste velmi pracovně vytížená, některé dokumenty o vás už vznikly. Čím vás Olga Sommerová přesvědčila ke spolupráci na filmu Magický hlas rebelky?
Přesvědčil mě advokát Olgy, Milan Hein, před kterým Olga tu nabídku vyřkla na Letní scéně asi před dvěma lety. Já jsem řekla, že je to vyloučené, že v mém zápřahu mít za sebou ještě štáb za zády, to prostě nepůjde. Ale Milan mě přesvědčil, říkal: „Hele, ta Sommerová, ta na co sáhne, to se povede, ta to nezvorá…" Takže mě vlastně umluvil.

Když se na dokument díváte, říkáte si, že byste udělala v životě něco jinak?
Ne, já, jak jsem ho viděla už v Karlových Varech, a moc se mi líbilo, že tam ze mě Olinka nedělala nějakou modlu, že to bylo takové civilní. Tohle její pojetí se mi líbí. Jo, za vším si stojím…

V Magickém hlase rebelky vypadáte prostě magicky, dokonale krásná, připadáte si tak? Když se na film díváte, říkáte si ´byla jsem kus´?
No jo, no, to mi každý říká a já odpovídám, tak to mi ještě několikrát zopakujte! (smích) Ale říkám si to až teď, v posledních letech. Předtím jsem k sobě byla strašně sebekritická a strašně moc věcí se mi nelíbilo – tu se mi nelíbilo, že mám hubený krk, pak zase nohy… teď už to můžu říct.

Olga Sommerová: Marta je unikátní osobnost

Režisérka Olga Sommerová uvedla v úterý večer na festivalu Finále Plzeň svůj dokumentární snímek Magický hlas rebelky. Do plzeňské Měšťanské besedy přijela s jeho hlavní protagonistkou – zpěvačkou Martou Kubišovou.

Točíte dokumenty o silných ženách, jak vznikl Magický hlas rebelky? Hledala jste další silnou ženskou hrdinku a napadla vás Marta Kubišová, nebo jste se znaly už dříve?
Martu Kubišovou miluju od svých mladých let, její elpíčko Songy a balady jsem v šedesátých a sedmdesátých letech poslouchala pořád dokola. Když bolševici v roce 1970 zakázali Martě zpívat, nesla jsem to v beznadějných sedmdesátých letech jako další ránu svobodě. Marta se postavila komunistické moci, i když tím tahle mimořádná zpěvačka s originálním hlasem obětovala slibnou kariéru. Tehdy jí bylo sedmadvacet let. Řekla ďáblovi NE a v tom nesmlouvavém odporu vydržela dvacet let. Raději lepila pytlíky, než aby ztratila sebeúctu. A to je něco působivého, protože každý z nás se musí čas od času rozhodovat mezi svým svědomím a výhodami, které to svědomí umlčí. Měla za sebou trauma z narození mrtvého dítěte, její první manžel, režisér Jan Němec, odešel do exilu, protože mu tady zakázali točit filmy. Znovu se vdala a stáhla se na venkovskou chalupu, kde v té době nebyla ani zavedená voda. Tahle obdivovaná krasavice, sexsymbol šedesátých let, chodila máchat prádlo do řeky. Právě tam podepsala Chartu 77, rok byla její mluvčí a šikanu Státní bezpečnosti brala s humorem. Marta je vskutku unikátní osobnost, nezávidí, nepomlouvá, její upřímnost je fascinující.

Která další česká žena by si zasloužila dokument od Olgy Sommerové?
Nevím, nikdo mě nenapadá. Musel by to být někdo, kdo proslul svým dílem a zároveň se postavil režimu. Zajímají mě osudy statečných žen, kteří se postavili brutálnímu komunistickému režimu. Napadá mě Vlasta Chramostová, signatářka Charty 77, které bylo znemožněno obohatit českou kulturu o její herecké umění.