Docela mě překvapilo, že jste začínal v Národním divadle, ze kterého jste ovšem zamířil do souboru Františka Ringo Čecha… Trochu zvláštní kariéra.
Pamatuju si, jak jsem šel oznámit, že odcházím, a šéf mi řekl: „Ale z Národního divadla se neodchází, sem se jenom přichází!“ Snažil jsem se to omluvit tím, že se jdu „otřískat“ ke kočovnému divadlu. Ale že jde o Prozatímní divadlo F. R. Čecha, které navíc používalo zkratku PRD FRČ, to už jsem v ředitelně Národního divadla ztratil odvahu přiznat. Franta si v 80. letech vymyslel „kočovné“ divadlo a vyprodával kulturáky. Já žádný umělecký ambice neměl a byl jsem šťastnej, že si mě vybral a že jsem s jeho partou začal jezdit. Navíc, u Franty jsem dostal prostor. Myslím, že mě bral, protože věděl, že umím diváky pobavit. A když jsem měl pocit, že už zase musím dělat něco „státotvorného“, odešel jsem do Rubínu hrát „poloilegální“ kusy pro pár lidí nebo odjel s Černým divadlem hrát na půl roku do Itálie.

Po Rubínu jste zakotvil i v dalším zajímavém divadle, v pražském Činoherním klubu.
Já se v Činoheráku motal už před revolucí. S Ondrou Vetchým jsme byli nejlepší kamarádi. Už tam tehdy hrál a z divadla jsme vyráželi na všechny demonstrace, nebo jsme tam tajně předávali podepsané petice pro Rádio Svobodná Evropa. To prostředí i lidi mi hrozně imponovaly. A když později pan režisér Smoček chystal novou hru, myslím, že mu Ondra řekl, aby mě vzal. A přestože nikdy nebudu skutečným „divadelníkem“, fakt musím přiznat, že Činoherák bylo jediné divadlo, k němuž jsem opravdu tíhl a měl to tam rád.

Myslíte si, že kdybyste se jako roztomilé dítě neobjevil na titulce Vlasty a neprošel spoustou dětských rolí, že by vás vůbec napadlo dělat herectví? Zvlášť s vaší povahou?
Nejspíš ne. Jako dítě nebo puberťák jsem nad svými rolemi a herectvím nepřemýšlel. Že jsem šel na konzervatoř, byla jen jakási automatická volba. Ale ani na škole jsem před sebou neměl vidinu vysněného divadelního angažmá.

Už tenkrát jste inklinoval k psaní?
Jo, jo. Ovlivněný Šimkem a Grossmannem jsem si pořád psal nějaké „veselé“ povídky. Taky vím, že jsem tehdy viděl videokazetu s nějakým německým zábavným pořadem a představoval jsem si, že bych něco podobného dělal, ale v době, kdy to bylo absolutně nemožné. Už tehdy to byla představa něčeho, co se potom vyvinulo v „Tele Tele“. 

A plánoval jste, že podobné pořady budete dělat s kamarádem Richardem Genzerem?
Víte, v osmdesátých letech to nefungovalo tak, že by se dva kluci rozhodli dělat zábavné pořady a rovnou šli na vrátnici Československé televize. To bylo mimo naši realitu. Jen jsme spolu kamarádili, protože jsme měli podobný smysl pro humor.

Po Tele Tele a Mr. GS děláte spolu už několik let veleúspěšnou Partičku. Jde o formát, který je vám nejbližší?
Nejbližší mi bylo Tele Tele, protože jsme si všechno vymýšleli sami. I když to tak nepůsobí, všechno bylo pečlivě napsané. Každá věta, dokonce i každá scéna. Ale Partička mě baví pořád, především proto, že nikdy není stejná.

Ani u Partičky to ze začátku nevypadalo na mimořádný úspěch…
Dneska je už největší boom Partičky pryč. Ale jeden čas jsme měli pocit, jako kdybychom byli nějaká punková kapela. Fanoušci, jekot jako na koncertu, čtyři sta tisíc sledujících na Facebooku. Kvůli čtyřem hercům? Když jsme se rozhodli udělat představení venku, v amfiteátru na Konopišti, přišlo sedm tisíc lidí. Až je mi nostalgicky líto, že úspěchy neumím prožívat.

Úplně vám to nevěřím.
Vážně. V danou chvíli si to neuvědomuju a pak už je na prožitek pozdě. Jsem pyšnej, mám radost, ale neumím si to užít. Parta šesti idiotů dvakrát vyprodala Lucernu! A to Geňův nápad vznikl náhodou. Když na Konopiště přišlo tolik lidí, tak tehdy snad z legrace řekl: „Hoši, už zbývá jediná meta. Lucerna!“ Představa, že uděláme Lucernu mezi legendárními vánočními koncerty Vondráčkové, Bílé nebo Gotta, nám přišla tak ujetá, že jsme se do toho pustili. Vyšlo to a ještě jsme museli přidávat druhé představení. Jako překvapení pro diváky kvůli nám přijel i Jarek Nohavica. Krásný. Zpětně to vidím jako výjimečný zážitek, jenže jsem měl takové nervy a zodpovědnost, aby vše klaplo, že jsem si úspěch vůbec neužil. Úplně stejně jako na Konopišti. To jsme udělali třikrát a pak toho raději nechali, abychom to nepřehnali a nenabili si držku.

S Partičkou pořád jezdíte a v červnu tradičně vystupujete pouze v amfiteátrech. Převažuje v publiku nějaká typická divácká skupina, která na vás chodí?
Věkově je to pestré, ale z jakých sociálních skupin diváci jsou, si netroufám odhadovat. Potvrdil se mi ale jeden fakt. Jestliže nám někdo vytýká zbytečnou přímočarost, vulgaritu nebo nekorektnost, měl by vidět divadelní představení Partičky kdekoliv na zájezdě. Jakmile začne hra Párty a diváci mají určit předměty, které máme zahrát, jako první se vždy ozývá: vibrátor, venušiny kuličky nebo pytel hoven. Vždycky. Prostě jsou lidi takoví, i my.

Takže si nikdy neřeknete, že to už bylo trapné? Nebo se takhle při improvizaci nesmí uvažovat?
To je jasný, že si to říkáme! A trapní častokrát jsme! Ale my si takové situace dokážeme užít. Nás trapnost i baví.