Docela mě překvapilo, že jste začínal v Národním divadle, ze kterého jste ovšem zamířil do souboru Františka Ringo Čecha… Trochu zvláštní kariéra.
Pamatuju si, jak jsem šel oznámit, že odcházím, a šéf mi řekl: „Ale z Národního divadla se neodchází, sem se jenom přichází!“ Snažil jsem se to omluvit tím, že se jdu „otřískat“ ke kočovnému divadlu. Ale že jde o Prozatímní divadlo F. R. Čecha, které navíc používalo zkratku PRD FRČ, to už jsem v ředitelně Národního divadla ztratil odvahu přiznat. Franta si v 80. letech vymyslel „kočovné“ divadlo a vyprodával kulturáky. Já žádný umělecký ambice neměl a byl jsem šťastnej, že si mě vybral a že jsem s jeho partou začal jezdit. Navíc, u Franty jsem dostal prostor. Myslím, že mě bral, protože věděl, že umím diváky pobavit. A když jsem měl pocit, že už zase musím dělat něco „státotvorného“, odešel jsem do Rubínu hrát „poloilegální“ kusy pro pár lidí nebo odjel s Černým divadlem hrát na půl roku do Itálie.
Po Rubínu jste zakotvil i v dalším zajímavém divadle, v pražském Činoherním klubu.
Já se v Činoheráku motal už před revolucí. S Ondrou Vetchým jsme byli nejlepší kamarádi. Už tam tehdy hrál a z divadla jsme vyráželi na všechny demonstrace, nebo jsme tam tajně předávali podepsané petice pro Rádio Svobodná Evropa. To prostředí i lidi mi hrozně imponovaly. A když později pan režisér Smoček chystal novou hru, myslím, že mu Ondra řekl, aby mě vzal. A přestože nikdy nebudu skutečným „divadelníkem“, fakt musím přiznat, že Činoherák bylo jediné divadlo, k němuž jsem opravdu tíhl a měl to tam rád.
Myslíte si, že kdybyste se jako roztomilé dítě neobjevil na titulce Vlasty a neprošel spoustou dětských rolí, že by vás vůbec napadlo dělat herectví? Zvlášť s vaší povahou?
Nejspíš ne. Jako dítě nebo puberťák jsem nad svými rolemi a herectvím nepřemýšlel. Že jsem šel na konzervatoř, byla jen jakási automatická volba. Ale ani na škole jsem před sebou neměl vidinu vysněného divadelního angažmá.
Už tenkrát jste inklinoval k psaní?
Jo, jo. Ovlivněný Šimkem a Grossmannem jsem si pořád psal nějaké „veselé“ povídky. Taky vím, že jsem tehdy viděl videokazetu s nějakým německým zábavným pořadem a představoval jsem si, že bych něco podobného dělal, ale v době, kdy to bylo absolutně nemožné. Už tehdy to byla představa něčeho, co se potom vyvinulo v „Tele Tele“.
A plánoval jste, že podobné pořady budete dělat s kamarádem Richardem Genzerem?
Víte, v osmdesátých letech to nefungovalo tak, že by se dva kluci rozhodli dělat zábavné pořady a rovnou šli na vrátnici Československé televize. To bylo mimo naši realitu. Jen jsme spolu kamarádili, protože jsme měli podobný smysl pro humor.
Po Tele Tele a Mr. GS děláte spolu už několik let veleúspěšnou Partičku. Jde o formát, který je vám nejbližší?
Nejbližší mi bylo Tele Tele, protože jsme si všechno vymýšleli sami. I když to tak nepůsobí, všechno bylo pečlivě napsané. Každá věta, dokonce i každá scéna. Ale Partička mě baví pořád, především proto, že nikdy není stejná.
Ani u Partičky to ze začátku nevypadalo na mimořádný úspěch…
Dneska je už největší boom Partičky pryč. Ale jeden čas jsme měli pocit, jako kdybychom byli nějaká punková kapela. Fanoušci, jekot jako na koncertu, čtyři sta tisíc sledujících na Facebooku. Kvůli čtyřem hercům? Když jsme se rozhodli udělat představení venku, v amfiteátru na Konopišti, přišlo sedm tisíc lidí. Až je mi nostalgicky líto, že úspěchy neumím prožívat.
Úplně vám to nevěřím.
Vážně. V danou chvíli si to neuvědomuju a pak už je na prožitek pozdě. Jsem pyšnej, mám radost, ale neumím si to užít. Parta šesti idiotů dvakrát vyprodala Lucernu! A to Geňův nápad vznikl náhodou. Když na Konopiště přišlo tolik lidí, tak tehdy snad z legrace řekl: „Hoši, už zbývá jediná meta. Lucerna!“ Představa, že uděláme Lucernu mezi legendárními vánočními koncerty Vondráčkové, Bílé nebo Gotta, nám přišla tak ujetá, že jsme se do toho pustili. Vyšlo to a ještě jsme museli přidávat druhé představení. Jako překvapení pro diváky kvůli nám přijel i Jarek Nohavica. Krásný. Zpětně to vidím jako výjimečný zážitek, jenže jsem měl takové nervy a zodpovědnost, aby vše klaplo, že jsem si úspěch vůbec neužil. Úplně stejně jako na Konopišti. To jsme udělali třikrát a pak toho raději nechali, abychom to nepřehnali a nenabili si držku.
S Partičkou pořád jezdíte a v červnu tradičně vystupujete pouze v amfiteátrech. Převažuje v publiku nějaká typická divácká skupina, která na vás chodí?
Věkově je to pestré, ale z jakých sociálních skupin diváci jsou, si netroufám odhadovat. Potvrdil se mi ale jeden fakt. Jestliže nám někdo vytýká zbytečnou přímočarost, vulgaritu nebo nekorektnost, měl by vidět divadelní představení Partičky kdekoliv na zájezdě. Jakmile začne hra Párty a diváci mají určit předměty, které máme zahrát, jako první se vždy ozývá: vibrátor, venušiny kuličky nebo pytel hoven. Vždycky. Prostě jsou lidi takoví, i my.
Takže si nikdy neřeknete, že to už bylo trapné? Nebo se takhle při improvizaci nesmí uvažovat?
To je jasný, že si to říkáme! A trapní častokrát jsme! Ale my si takové situace dokážeme užít. Nás trapnost i baví.
Jenže jak bojovat s tím, aby se člověk neopakoval?
Tomu se nedá vyhnout. I když někdy hrajete vibrátor a jindy kombajn. Každý z nás čtyř má určité schopnosti, jak se vyjadřuje. Děláte sice jinou věc, ale postup se opakuje a schémata se nemění. Volíte náladu, vlastnosti nebo vadu řeči, ale princip je vlastně stejný.
Složení Partičky se ale nedávno proměnilo, podařilo se vám okamžitě sehrát?
Ondřej Sokol měl svůj styl a talent, který tam může chybět, což ale neznamená, že třeba Michal Novotný nevnesl do Partičky taky něco specificky svého. Tak to je, když z kapely odejde bubeník, všichni potom vzpomínají, ale často ho nový nahradí. Kdyby odešel zpěvák, sólista, asi by náhrada byla těžší.
Jestli obliba Partičky nesouvisí i s tím, že jsme přesyceni stylizovaným uměním, že jsme už zkrátka unaveni dokonalými věcmi a zoufale toužíme po obyčejné autenticitě, nemyslíte?
Je to možné. Teď trochu záměrně přeháním, ale Partička je vlastně sport. Hrajete tenis a potřebujete míček doběhnout a vrátit. Lidi předpokládají, že nejde o nic domluveného a že můžou vidět herce v autentických situacích. Koneckonců, jsou to vlastně táborové hry. Lidi se dívají na skoky na lyžích nebo formuli 1, protože je tam i nebezpečí, riziko pádu nebo bouračky. A Partičku sledují s očekáváním, jestli to zvládneme, nebo jestli se vymeleme.
Improvizujete i v životě?
Jsem rád, když dopředu vím, jak mají věci být. Ale na druhou stranu jsem schopen ve vteřině spoustu věcí vyřešit a okamžitě improvizovat. Nebojím se vzít na sebe zodpovědnost a rozhodnutí, ať už je dobré, či nikoliv.
Váš hrdina Pepa ve stejnojmenném filmu se ale improvizace bojí a svůj život má pevně nalinkovaný.
Původní verze se od konečného scénáře lišila, Pepa se neustále rozhodoval, že svůj život změní. Ale jen rozhodoval, neměnil. Scénář se pak upravil, ale já ho chtěl stejně točit. Téma mě totiž zajímalo. Mohl jsem si ho vysvětlit i tak, že můžete mít zku***ný život a jediné štěstí, které vás nakonec potká, je smrt. Nebo naopak. Když už konečně můžete být šťastný, přijde konec. Jenže nevíte, že konec může být třeba začátek. Více v kině!
Pepa platonicky miluje svoji sousedku, přitom má doma děsivou manželku, naprostou megeru. Trpí, ale stejně se jí nakonec za všechno omluví. Umíte si takový vztah vůbec představit?
Neumím, ale je možné, že podobné vztahy existují. Tohle je nějaké vyprávění autora, příběh pro kino! Stalo se mi, že jsem napsal divadelní hru a jeden z obsazených herců za mnou přišel a řekl: „Hele, ta věta, když moje postava mluví o slevě vysavačů, je to tak, že to má spojený s představou, že Židé jsou opatrní na korunu, že jo?“ To mě překvapilo. Chtěl jsem se v textu něčeho dotknout, ale ne zrovna v dané scéně. Spousta lidí má své myšlenkové pochody, hledá ve filmech i hrách něco, co tam třeba ani není. Já taky. Hraju v seriálu, mám říct v textu „Je to v pořádku, brambory jsou v řádku“ a říkám si, proč tam ta věta je? Že to musí mít nějaký důvod. Odněkud se později ztratí brambory? Ne, nemělo to žádný důvod. Autor prostě jen použil nejobyčejnější klišé.
Pepa je outsiderem od dětství až do smrti. To se skutečně nikam neposunul?
Když pominu, že jde o autorskou licenci, věřím, že se lidi během svého života můžou změnit. Já se vědomě snažím měnit v lepšího a denně na tom pracuju. Takový jsem dřív rozhodně nebyl, což ovšem neznamená, že se mi to daří.
Říkáte, že se lidé mění. Láska k hokeji a ke sportu vám pořád zůstala?
Zůstala, ale už to tak neprožívám. Jo, ještě si kvůli hokeji nařídím v noci budík, ale když zazvoní, tak ho zamáčknu!
Michale, je něco, co vás v poslední době těší? Máte třeba radost z nového filmu?
To určitě mám! Jenomže, bohužel, čím dál větší radost mi dělá zamačkávání toho budíku.
FILM PEPA
Hořká komedie Pepa je především o naději, že všechno jednou dobře dopadne, ale i o střetu naděje s realitou. Hlavní hrdina Pepa (Michal Suchánek) je průměrný český chlápek, který zdánlivě ničím nevybočuje z řady. Má jednu manželku, jednu dceru a jednu mantru, která mu dává naději, a věří, že jednou bude žít opravdový, naplněný a spokojený život.
Od okamžiku, kdy vyšel ze školy, ale zůstává stále v jedné práci. Ve školce nebyl oblíbeným dítětem, ani ve škole s ním nikdo moc nekamarádil. Na gymnáziu patřil dokonce mezi vyložené outsidery. Poměrně dlouho mu trvalo, než se osamostatnil, našel si práci, ženu a založil rodinu. V současnosti pracuje jako obyčejný úředník, který žije se svou ženou Zdenou (Petra Špalková) a dospívající dcerkou Zdeničkou (Natálie Grossová). Každý týden chodí s manželkou hrát karty ke svému dobrému kamarádovi Tondovi (Filip Blažek) a jeho ženě Jarmile (Alice Bendová). Tajně a zoufale miluje vdanou sousedku Irenu (Anna Stropnická). Pak ale do jeho života přichází nečekaný impulz, ztracený optimismus znovu nabírá na síle a Pepa si ještě jednou, naposledy, dovolí vyrazit na cestu za štěstím. Protože tentokrát to přeci musí vyjít!
Jak vnímá hlavní téma filmu představitelka Zdeny, herečka Petra Špalková? „Podle mě jde o obrovskou osamělost a outsiderství hlavního hrdiny, průměrného chlapíka, který nebyl nikdy dostatečně milován a pochopen – přesto, že má kolem sebe své nejbližší, svou rodinu, slušnou práci a zdánlivě mu nic nechybí,“ říká herečka.
Michal Suchánek (*1965) se narodil v Jičíně. Na základě dětské fotografie si ho vyhlédl do svého filmu Pozdní léto režisér Antonín Moskalyk a odstartoval tak kariéru dětské filmové hvězdy (např. filmy Jen si tak trochu písknout či Sněženky a machři). Vystudoval hudebně-dramatické oddělení Státní konzervatoře a působil například v činohře Národního divadla, Čechově Prozatímním divadle, v A studiu Rubín nebo v Činoherním klubu.
Ztvárnil řadu filmových a televizních rolí (např. filmy Proč?, Tankový prapor, Vybíjená, Sněženky a machři po 25 letech, Rudý kapitán, Pepa či seriály Trpaslík a Ohnivý kuře). Zahrál si také v několika muzikálech (Krysař, Tři mušketýři, Angelika). Již na konzervatoři se potkal a spřátelil s tanečníkem Richardem Genzerem, s nímž později vytvořil nerozlučnou moderátorskou dvojici. Před osmnácti lety společně s Veronikou Žilkovou a Josefem Cardou vytvořili pro TV Nova televizní pořad Tele Tele. Posléze pak ve dvojici s Genzerem moderoval vlastní talk show nazvanou Mr. GS. Od roku 2011 vystupuje v rámci improvizační show Partička.