Kde to vázlo? V České televizi, předpokládám.

Ano. Personální složení tehdejší dramaturgické skupiny tomu nepřálo, byli tam nekompetentní lidé a projekt strkala Česká televize první tři roky pořád do šuplíku. Mezitím si Nova vybrala jako svého „pohádkáře“ Zdeňka Trošku, čímž se nám zavřely jiné dveře, nepřála nám ani grantová komise. Vlastně až nástup dramaturgyně Kateřiny Krejčí pomohl pohádce na světlo. Spolu s producentem Milanem Kožíškem, který ji zaštítil.

Dnešní filmaři se často uchylují k moderním pohádkám se současným jazykem, a výsledek je pak tristní: pohádkové bytosti mluví jak teenageři a veškerá poetika je pryč. Jaká je vaše pohádka?

Trochu téhle snaze rozumím. Musíte se vyrovnat s archetypem pohádky a zároveň ji natočit jaksi nově. Ale já se nakonec rozhodl víc pro čistý žánr. Aby divák v kině věděl, že se dívá na pohádku, že nepůjde o žádný patvar.

O čem je tedy vaše pohádka?

Třeba o tom, jak zacházet s přírodou. Naše postavy se k ní tak dlouho chovají neuctivě, až je přírodní živly potrestají. Kupříkladu je sucho. Nerad bych tu operoval s termíny jako je ekologie, ale určité memento tohoto typu v sobě náš příběh má. Stejně jako to, že se lidi mají chovat hezky i k sobě – to spolu souvisí.

Jak jste našel hlavní představitelku? Jméno Vica Kerekes u nás není moc známé.

Hrála menší roli v Hřebejkově filmu Medvídek, jinak točí hlavně v Maďarsku. Hledal jsem typ kurážné dívky, která se nebojí nasadit život za druhé a umí se prosadit. Našel jsem Vicu podle fotky, na casting přijela zrovna v den svých narozenin. Zahrála to úžasně.

Jednu z rolí, lakotného statkáře, hraje Miroslav Donutil. Nebál jste se trochu kvůli jeho komediální televizní škatulce?

Bál i nebál. Považuji ho za jednoho z nejlepších herců. I když cítím, že někdy svým talentem mrhá na věci, které si to tak úplně nezaslouží. Ale na mého pohádkového lakotu, uvěřitelného chlapa z masa a krve, přesně seděl. A vím, že jsem neudělal chybu.

Je pravda, že jste původně pro roli víly chtěl Libuši Šafránkovou?

Ano. Je pro mě zosobněním křehkosti pohádkových postav. Ale vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu před natáčením to nakonec nebylo možné. Lenka Vlasáková ji ale skvěle zastoupila!

Pohádka se točila i v zahraničí. Proč?

Před třemi lety projevili o látku zájem Angličané. Scénář se začal překládat do angličtiny, jednali jsme s Johnem Howardem, který mimochodem dělal casting Titaniku. Chvíli to vypadalo na mezinárodní projekt typu fantasy, nakonec z toho ale sešlo, protože se nenašel nikdo, kdo by film kapitálově řádně podpořil. Velkou část pohádky jsme pak natočili v českém skanzenu, v Zubrnici. Ale z původní koncepce naštěstí zůstaly lokace na Islandu, kde vznikly scény ze Slunečního království. Byli jsme tam tři týdny a natočili krásné záběry. Island je natolik stylizovaná krajina, odlišná od české, že poetice příběhu ohromně pomohl.

Pro hudbu jste sáhl pro osvědčeného filmového skladatele Petra Hapku. Splnil vaše očekávání?

Perfektně. Chtěl jsem někoho na hranici chytlavé melodie a zároveň bohatého na hudební nápady. A to Petr je. Stejné to bylo i s triky. Do filmu vstoupila společnost Postprodukce Praha a udělala je výborně. Po natáčení jsme s hrůzou zjistili, že v pohádce je potřeba na 220 triků! Samotné nás to překvapilo. Nemůžeme konkurovat Pixaru, kde na filmu sedí čtyři sta lidí dva roky, ale diváci budou mít i tak pěknou podívanou. Magické setkání čtyř živlů se podle mě opravdu povedlo…

Realizace „svatého Vojtěcha“ podle Vladimíra Körnera je asi pořád na mrtvém bodě?

Ano. Jediný silný partner českého filmu, grantová komise na ministerstvu kultury, tomuto projektu nějak nepřeje. Upřímně řečeno, její politice už dlouho nerozumím. Občas dá něco dobrým námětům, ale mnohem častěji teď podporuje diskutabilní snímky, jejichž scénáře musely být od začátku kontroverzní, a pouť v kinech skončí s dvaceti tisíci diváky na kontě. A zajímavé silné příběhy mají smůlu. Ale prozradím vám, že místo toho plánuji film podle knihy Arnošta Lustiga Colette. Známe se od natáčení Pramene života a rádi bychom spolu znovu pracovali. Vypráví o belgické židovské dívce, která se v lágru zamiluje do českého mladíka a rozhodnou se spolu utéct. Vím, že to realizačně není snadné, jde o prostředí Osvětimi, ale cítím, že je to silný nadčasový příběh a že by měl být natočen.