Neskrývala, že jde o film dosti osobní. „Hledáte objekty pro svůj projekt, nebo partnera?“ položí režisérce v jisté chvíli záludnou otázku pan R. Muž, s nímž vede v rámci natáčení dialog na různá vztahová témata, ale kterého nikdy neviděla. Existuje jen kdesi za řádky na monitoru. Na seznamce.

A také muž, který se během příprav filmu stane z pana R. podnětným osobním kontaktem a o něco později manželem. Happyend, který filmařka nejspíš sama nečekala. „Film jsem začala točit s myšlenkou, že šťastné manželství není možné,“ přiznává. Její skepse se zrodila z krátkého vztahu s ženatým mužem a poté ze smrti prvního manžela. Během pěti let natočila 53 rozhovorů s různými manželi, milenci a milenkami, napříč věkem i národnostmi, v USA, Velké Británii, Holandsku, Česku, Itálii, Německu. Do filmu vybrala jen některé.

Jste šťastní?

Všichni vystupují anonymně, slyšíme zpovědi, tváře ale filmařka neukáže. Jen ruce, část postavy, jejich domácí prostředí. „Někteří si to nepřáli. Ale chtěli být upřímní. Jsem přesvědčena, že takhle se divák více vcítí do samotných příběhů, že se s nimi může identifikovat,“ soudí režisérka, která přináší rozmanité formy vztahů, názorů i snů. „Když jsem se zeptala starého páru, který soužívá už 35 let, jestli jsou šťastní, rozesmáli se. Asi je to pobavilo,“ usmívá se Jíchová.

Její film je přehlídkou mužských a ženských typů a přístupů: zatímco jedna hrdinka trpí představou, že její muž prožívá orgasmus s jinou, druhá fyzickou nevěru partnera neřeší, zato ostře hlídá jeho finanční výdaje a čas, jeden muž vyhledává partnerky výhradně pro sex a odmítá se vázat, jiný si nedokáže život bez vztahu představit, třetímu stačí virtuální komunikace na internetu… Nevěra je kořením vztahu, říkají jedni. Zasévá nedůvěru a odtažitost, tvrdí druzí.

Nevěra. Ano, či ne?

 „V Americe se nevěra odsuzuje - podle nedávného průzkumu jí opovrhuje kolem osmdesáti devíti procent lidí,“ říká režisérka, jež v USA žije sedmnáct let. „Je tu ale dost častá, což vypovídá o pokrytectví. V západní Evropě i v Česku lidé nevěru tolik neprožívají, řekla bych, že ji často chápou tak, že má v manželství určitý ozdravný význam.“

Film točila bez scénáře, až ve finále se ve střižně rozhodovala, jak bude koncipován. Překvapila ji otevřenost, s níž se hrdinové svěřovali se svými radostmi, neřestmi, selháním i zklamáním. S touhami po naplnění citových vazeb i sexuality. „Byla jsem pro ně jakýsi neplacený terapeut, možná první, komu své zkušenosti a tajné pocity svěřili,“ líčí filmařka, jež v Hovorech o nevěře nápaditě kombinuje natočené výpovědi a úryvky chatu s panem R. s výtvarnými kolážemi nabývajícími různých obsahů a významů.