Jak vznikal scénář, je hodně odlišný od divadelní předlohy?

M. Šmídmajer: Ano. Ve hře je hlavní postavou druhořadý herec v seriálu, který touží po závratné kariéře. Jsou tam víc rozehrané různé vztahy mezi lidmi ze štábu a hraje se v ní s dvojníkem. První verzi napsal sám Procházka, byla vtipná, ale působila moc divadelně. Tak jsem asi pět let hledal dobrého scenáristu. Někteří slíbili, pak z toho vycouvali. Petr Hudský změnil hrdinu na produkčního a vypustil některé postavy. Jirka ale správně odhadl, že pro diváky bude zajímavější režisér s ambicemi.

Shodli jste se při psaní na všem?

M. Š.: To víte že ne. Jirka byl někdy strašně paličatý a trval na určitých věcech, jiné zase chtěl vyhodit. Ale zase si to psal pro sebe, takže se mu to dobře hrálo.

Se kterým jeho nápadem jste měl největší problém?

M.Š.: No, na homosexuálního mafiána a jeho jednu nohu jsem si dlouho zvykal…

J. Mádl: Uvědomoval jsem si, že píšu pro Miloše. A protože ho znám a vím, že si na ty ostřejší věci musí déle zvykat, vyčkávám. A on si skoro vždycky zvykne.

Ten „azyl" v Rožnově byl taky váš?

J.M.: Ano. Chtěl jsem, aby hrdina vyjel někam daleko za město, aby příběh dostal filmovější kulisy a dalo se lépe hrát s koncem příběhu.

Radil jste i s castingem?

J.M.: Trochu. Dohodil jsem Milošovi Filipa Kaňkovského do role Voříška. A Ladislava Mrkvičku. S ním jsem totiž už dlouho chtěl hrát.

Které scény se vám režírovaly nejlépe?

M. Š.: Asi ty mimo televizní plac. Protože jsme studio točili v malém prostoru a já si při tom představoval Barrandov s těmi úžasnými velkými ateliéry a rampami. Bylo by to víc filmové. Ale nezaplatili bychom je. To je holt realita českého filmu.

Docela půvabně si hrajete s product placementem. To bývá postrach režisérů…

Š.: To byl Jirkův nápad, že ho vsuneme do filmového seriálu. Považuju ze velké štěstí, že je tam rudý čert s těmi tabletkami. Dalo se s tím hezky hrát.

Jaká je vaše nejděsivější zkušenost s touhle ožehavou filmovou podporou?

M. Š.: Víte, ono je to ošemetné. Tihle lidé se vám nechodí vnucovat, naopak vy musíte za nimi. Normálně loudíte. Ale už jsem otrlý, řekl bych. Nejvíc přes čáru to bylo se Starobrnem. Vše bylo před natáčením domluvené, oni vytáhli smlouvu a pravili: my bychom potřebovali posílit moravský prvek. Já říkám: ale příběh se odehrává ve středních Čechách, to město není na Moravě. A oni že to je jejich podmínka. Já seděl jak zařezaný, načež pánové vytáhli papír a řekli, že čekali, že budu zaskočený a že to tedy celé do scénáře vymysleli sami. Já četl a bledl. Kdybych natočil, co tam bylo, byl bych asi dávno po smrti. Nakonec zůstala jen poslední část, kdy se nese hrdinům pivo s tou obligátní větou, která tehdy zněla i v jejich reklamě. Jsou to někdy horké chvíle.

Jirko, kdybyste psal Celebrity pro sebe, bylo by to jiné?

J. M.: Takhle se to nedá říct. Já bych si tuhle látku asi nevybral, zajímají mě jiná témata. Ale bral jsem to jako dobrou řemeslnou příležitost.

Taky jste si dal jako vaše postava v Celebritách závazek, že budete dělat jen dobré látky? Nebo jste občas – jak jste to trefně řekl po projekci – děvka prodejná?

J. M.: Mám to rozdělené, herectví, psaní a režie, pak moderování. Dřív jsem si říkal, že jako herec si budu pečlivě vybírat. A moderováním si budu vydělávat, třeba mezi regály v obchoďáku. No, teď se mi herectví malinko posunulo k těm regálům a na prvním místě mám psaní a režii. Ale je to jen kvůli času. Snažím se poskládat do jednoho období víc rolí, abych pak měl čas na psaní a natáčení.

Jak jste daleko se svým druhým režijním projektem Na střeše, který je příběhem syrského uprchlíka?

J. M.: Za dva týdny snad budu moudřejší. Ve hře jsou dvě koprodukce, česko-německá nebo česko-rakouská – která zatím vypadá nejslibněji. Ale nechci nic předjímat, protože tady čekáme na výzvy od fondu kinematografie, je třeba dodržet určité termíny, podobné je to u Němců. Sesynchronizovat dvě země je fakt těžké.