K filmu vás tedy inspiroval život letce, vašeho děda?
David Balda: Přesněji řečeno, život mého dědy a ještě dalších dvou pilotů, kteří chtěli zůstat anonymní. Jejich příběhy byly ale natolik zajímavé, že jsem je chtěl divákovi zprostředkovat. Někde se psalo, že ten, co uletěl, byl Balda, ale to není pravda. 

I vy létáte?
DB: Dříve jsem létal právě s dědou, nechával mě řídit, vlastně mě učil řídit, a mně se to moc líbilo. Nemám papíry na letadlo, ale asi bych dokázal vzletět a přistát. Nalétali jsme spolu dost okruhů kolem letiště.

Říká se, že kdo zvládne okruh, umí létat. Ale prozraďte mi, v čem je zápletka filmu?
DB: Ze strategických důvodů toho nemohu před premiérou filmu moc prozradit… Ale děda coby armádní pilot jezdil z útvaru v Líních ještě za zábavou a sportovním létáním do aeroklubu v Plasích. Tam poznal svého největšího kamaráda, kterého v příběhu hraje Jiří Dvořák. A co bych řekl k tématu? Jde o touhu po svobodě, již při létání můžete naplnit. Jenže je těžká doba. Čtyři kluci přijdou do aeroklubu, kde ale má svoje prsty i StB a všechno se začíná komplikovat.

Vladislav Balda: Jde o to, že jste létal u armády, a tedy ochraňoval hranici…
DB: Film se snaží vykreslit piloty spíš v dobrém světle, než jako nástroje režimu. Oni milovali létání a zároveň chránili hranici a taky nasazovali životy. Hlavní hrdina slouží v armádě, ale pak začnou vycházet najevo staré křivdy, protože on je letecky nejlepší z nich, něco se semele a on musí z armády odejít. A nezbývá mu nic jiného, než se pokusit uletět.

VB: No a od toho tam byli armádní piloti, kteří měli hranici hlídat.
DB: Jedna z klíčových scén je, kdy k narušiteli startují hlavní hrdinové příběhu: alter ego dědy spolu s postavou, kterou hraje Jirka Dvořák.  Jsou vysláni k cessně letící z Německa. Jde asi o nejvěrnější scénu z dědova života. Museli pilota upozornit: „Jste narušitel, následujte mě!“ Když letadlo neuposlechne několikeré upozornění, stíhačky zahájí výstražnou palbu. 

Ano, jsou známy příběhy, kdy lidé uletěli na Západ, ale i pokusy, které dopadly tragicky. Některé z těch se zlým koncem byly z dlouhodobého pohledu nešťastné pro obě strany – pro ty sestřelené, i pro ty, kteří splnili rozkaz „zarja“, což bylo krycí heslo pro „sestřelit“. Ale to by bylo na jiné a možná delší povídání.
VB: Vždycky se dávala výstražná palba, mávalo se křídly, abyste letadlo přiměl k následování. Nebyla žádná nouzová frekvence, přes kterou byste navázali kontakt a pokusili se domluvit, jako dnes. A konečné rozhodnutí o sestřelení nebylo věcí pilota stíhačky, ale šlo přes několik velení. Nikdy jste nevěděli, kdo v letadle letí.

Jak to bylo s tou cessnou?
VB: Donutil jsem pilota, aby přistál v Chebu. Šlo o člověka, který přiletěl sem, aby nabral jiného a vrátil se zpátky do Německa. Pilot zprvu nechtěl poslechnout. V jednom momentě jsem ho podletěl, což v případě MiGu 21 stačilo k tomu, že pak už mě poslechl. 

V jakých rychlostech taková „setkání“ probíhala?
VB: MiG 15 mohl zpomalit i na 300 kilometrů za hodinu, ale jednadvacítka s podvěšenou výzbrojí nemohla letět pod pět set, to by spadla.

DB: Když jsme točili onu scénu, potřebovali jsme mig v záběru co nejdéle. Jedna cessna byla kamerová, druhá hrála narušitele, a v jednu chvíli je tam mig, který by v reálu jen prosvištěl. My museli klesat maximální rychlostí a v tom okamžiku se přiblížila stíhačka na minimální rychlosti, s vysunutými klapkami, aby letěla před kamerou co nejdéle. MiG 15 má pádovou rychlost něco přes 200 kilometrů za hodinu.

Ultralehké letadlo má pádovku někde kolem šedesátky… Ale zpět k filmu – pustil jste se do něj ještě dřív, než vám bylo osmnáct, to je úctyhodné.
DB: Natočil jsem o dědovi krátký film už ve čtrnácti. Měl asi patnáct minut.