Vždycky jsem chtěl bejt dva. A tak jsme založili Semafor. Jak lakonické vysvětlení zrodu jedné z nejslavnějších domácích scén. Jiří Suchý, jeden z oněch dvou, byl ovšem u toho. A tak si to může dovolit.

Laskavá podívaná

Jeho všestranně nadanou, kreativní osobnost s vytříbeným citem pro jazyk nahlíží z různých stran v celovečerním dokumentu Olga Sommerová. Titul Lehce s životem se prát si autorka vypůjčila z jedné ze Suchého písní. Koncem minulého týdne vstoupil snímek do kin.

Je to laskavá podívaná jak se vzhledem k portrétovanému sluší. Vměstnat do sta minut stopáže všechny jeho role (dramatik, básník, textař, skladatel, herec, režisér, výtvarník i ředitel) bezpochyby nešlo. Jemně našlapuje film také kolem smrti Suchého životní družky Běly. Nicméně podstatné je řečeno. Větší prostor má logicky Semafor ve vrcholné éře let šedesátých s dvojicí Suchý-Šlitr v čele. „Byl jsem účasten zrození komika,“ vzpomíná první z nich na příznivý šlitrovský vítr a šťastné tvůrčí souznění dvou mimořádných osobností.

Olga Sommerová je důkladná režisérka, a tak nechybí řada úžasných archivů s dobovým kontextem: fronty před divadlem ještě v pasáži na Václavském náměstí, atmosféra v publiku, vtipné zkoušky se Šlitrem, ale i smutné chvíle jeho skonu, nepřízeň režimu. A pochopitelně nestárnoucí semaforské písně, jež filmem prostupují a oči pamětníků vlhnou.

S Gottem u bábovky

Nicméně u nostalgie film dlouho nezůstane, to není režisérčin styl. Ke slovu přijdou i bodří glosátoři, třeba Miloš Forman („Semafor byl pramen živé vody!“) nebo v rámci současných dotáček Karel Gott u Suchého doma po 65 letech (!). Dva senioři s dosti rozdílnou minulostí u bábovky půvabný moment. Film připomene Suchého výtvarné nadání, sbírku vojáčků a vojenských přileb, nechá jej doznat se k věčnému tvůrčímu puzení.

Díky důvěře portrétovaného k režisérce máme možnost nahlédnout i do jeho soukromých alb: Vánoce s Formanovými, narození syna, smrt partnerky. A hlavně těšit se jeho vlídným humorem. Třeba když líčí, jak „milovaná bytost plula Vltavou mezi hovny“, nebo když roztomile mudruje o Hynaisovi, který ač je to nemožné musel před návrhem opony Národního divadla někde vidět tu „mou semaforskou, neb se jí strašně podobá“.