Olga Dabrowská patří k autorkám, které zajímají podnětná témata a nechodí po povrchu. Přesvědčila o tom v prvním scénáři pro Samotáře Davida Ondříčka a stvrdila to i ve slibném režijním debutu Kuličky (2010). Látku k druhému snímku, který teď vstupuje do kin, čerpala z postřehů, jak fungují, či spíše nefungují rodinné vztahy.

Umělé rodiny

Jak říká, „žijeme v době vztahové krize. Neměli bychom se vracet k původnímu modelu, kdy se rodina uměle držela za každou cenu, i když si partneři byli už vzdáleni. Třeba přijde jiný, volnější model, kde budou lidé schopni lásku udržet.“

Něco takového se pokusila vyjádřit i svým filmem. V jeho centru jsou dva teenageři a jejich ne zcela běžné rodiny. V jedné se matka snaží chránit sebe a děti před bývalým psychicky nevyrovnaným partnerem, ve druhé vychovávají dvě ženy v lesbickém vztahu dvě děti. Do obou už tak křehkých rodinných modelů zasáhnou rušivé vlivy – v prvním případě se bývalý muž uchýlí k sobecké „podpásovce“, ve druhém vstoupí na scénu někdejší partner jedné z žen a biologický otec obou dětí.

Z filmu sem tam probleskne, o čem chce autorka vyprávět: o neodpovědnosti a sobeckých tužbách dospělých, pozdě zjišťujících, jak fatální dopad mají na život jejich dětí. A o tom, že tyhle děti chtějí žít svůj život jinak. Problém je v tom, že se jí nepodařilo ujasnit ústřední linku a dát tématu smysluplný tvar ani žánr.

Film zatěžkala řadou negativních motivů (od domácího násilí až po brutální odebrání dítěte uprostřed nočního lesa) a spletitostí vztahů, jež se jí ve výsledku rozpadají pod rukama, a divák se v nich obtížně orientuje. Jediné, co to všechno spojuje, je fakt, že se jim až na výjimky nedá věřit.

Divácké halucinace

Nevylepšily to ani flashbacky do minulosti rodičů, jakési snové scény českých „květinových dětí“ (nazvané významně „Ten rok“). Jejich autenticitu asi měly podtrhnout undergroundové tváře (Vráťa Brabenec) či zhýralí enfant terrible (David Černý) zahalené do oparu dýmu, ve finále ale působí jako ta nejhorší divácká halucinace… Což platí i o současných scénách ze squatu, kam se pro změnu uchýlí nebozí teenageři po útěku z domova.

Finále, kde se dosud temné obrazy ze života hrdinů překlopí náhle církevním křtem nového života (!) v idylu hromadného štěstí v pastelových tónech, už jen utrpení diváka v sále dovrší. Za tuhle kýčovitou tečku by se nemuseli stydět ani tvůrci telenovel.   

Je to škoda. Film nabízí i vtipné momenty (hledání tatínka nebo scény ze zálesácké chaty) a zvedají  jej herecké výkony. Zkušení hráči Ivana Chýlková, Vanda Hybnerová, Klára Trojanová i Jaroslav Plesl jako opilecký násilník ve svých postech obstáli. Příjemně překvapil i syn Kláry a Ivana Trojanových Josef v roli Patrika, méně přesvědčivá je režisérčina dcera Olga Wdowiaková.

Je to zpropadeně klopotná Cena za štěstí. Na film, jenž by uměl přesvědčivě pojmenovat fenomén rozpadu rodinných modelů – což je bezesporu dobré a aktuální téma – si zjevně ještě počkáme.