/TRAILER/ Kvarteto, jehož scénář napsal Krobot znovu s přítelem, psychologem Lubomírem Smékalem, nás zavádí do jakéhosi muzikantského a vztahového mikrosvěta. Tvoří jej čtyři třicátníci, hudebníci, kteří se scházejí čas od času ke zkouškám se svými nástroji. Čas od času řeší své volné a ne zcela uspokojivé vztahy, jsou si trochu nevěrní a v hospodě vedou vágní řeči. A to je prakticky vše, co se tu uděje. Tedy až na jednu artovou vernisáž a skok souseda z okna, který se ale v líně tekoucím vyprávění přihodí jaksi mimochodem, takže je divákovi prakticky fuk.

AIDS NA PLÁTNĚ. Smrtící nemoc se ve filmu a televizi objevila mnohokrát. Mezi nejslavnější patří snímky Philadelphia, Klub poslední naděje, seriál Andělé v Americe a novinka 120 BPM.
Růžová láska stříknutá černou. To jsou příběhy o AIDS na filmovém plátně

Což je asi největší problém druhého Krobotova počinu že totiž zůstaneme nedotčeni tím, co se na plátně odehrává, beze vztahu k postavám a jejich pseudoproblémům. O těch hlavně chtěli autoři patrně vyprávět.

Zdroj: Youtube

Co je štěstí?
A také asi o banalitě vztahů dnešních třicátníků, kteří ubíjejí čas v intelektuálním plkání, hledání „štěstí“ (jak zazní v jedné filmové přednášce), čekání na něco (?), a zároveň strachu ze života a neschopnosti se posunout dál a naplno žít, zkrátka o planém zacyklení. Muži tu jsou až na výjimky pasivní jedinci vzdávající předem jakýkoli odpor, akčnější jsou ženy. Pravda, vztahové perspektivy nejsou valné, zvlášť když má člověk před očima odcizené chování vlastních rodičů žijících v jedné domácnosti se dvěma ledničkami.

Kdesi pod povrchem doslova ubíjejících dialogů tušíme, co chtěli autoři sdělit. Nicméně vše se odehrává jen ve slovech, jako by se tvůrci báli jít do větší fyzické interakce, jež by z načrtnutých postav udělala uvěřitelné bytosti.

z filmu Manželka a manžel
Jíst, pít, milovat: Italové na plátně

Nefunkční humor
Pod vyprázdněným obsahem a opakovanými banálními frázemi občas zableskne absurdní humor známý z Krobotovy domácí scény, Dejvického divadla, na jehož prknech by možná díky práci s divadelní dikcí a stylizací fungoval, na plátně ovšem padá zásadně do ztracena.

Což je smutné i s ohledem na to, že se herci kvůli rolím naučili hrát na nástroje a že se občas někdo z nich útržkovitě prosadí (Jaroslav Plesl nebo Jana Štěpánková). Všichni tu jsou jaksi utrápení, vše je „komplikované“ a ve změti poznámek typu „Nebuď prosím zlý“ je postupně úspěšně utrápen vleklou nudou bez humoru i divák.