Děj se odehrává na konci 70. let respektive roku 1980, a Richard je typickým produktem své doby. Bezvýznamný úředník, jehož nejodvážnějším momentem pracovního dne je panák kořalky s kolegou v kanceláři, se opije na firemním večírku. V opilecké frajeřině podepíše papír, z něhož se ráno vyklube Charta 77. Kocovina je vydatná. Richarda stíhají v práci obdivné i obezřetné pohledy a on sám by nejraději vzal vše zpět. Jenže kolo se už roztočilo a antihrdina se na něm povážlivě houpe…

Tvůrci vytěžili z tématu maximum. Pravda, na jeden den (v němž se Richardův příběh odehraje) se toho možná semele trochu moc. Trable v práci, setkání s bratrem emigrantem, kontakt s tajnou policií, návštěva zubaře, rodinné epizody. Lze to však brát jako zhuštěný mikrosvět smrtelníka vláčeného dobou, jenž se bezradně snaží převzít vládu nad svým životem. Černý humor, blížící se formanovskému charakteru půvabných zmatkařů, přesně sedl Ivanu Trojanovi. V roli Richarda podává jeden ze svých nejlepších výkonů – od roztomilé etudy opileckého návratu přes upřímné zděšení z následků večírku a dojemné kličkování až po pokorné přijetí podpory bytosti nejbližší.

Epstein si hezky hraje s různými motivy, hlavně ale s odpadem v hrdinově bytě, kolem něhož rozehraje sérii groteskních situací. Ten se nakonec v daný den vyvalí ze stoupaček – coby další významová rovina příběhu. Koneckonců i titulní osmy tu mají svou symbolickou nadsázku, vystihující stav věcí i povahu „kuráže" jejich nositele. K odpovědnosti (jež tu má širší význam než jen stomatologický) ho musí nakonec dostrkat ten silnější, v tomto případě rázná manželka. („Ty osmy jdou dneska ven!").

Do toho všeho je radost sledovat krom Trojana i další herecké výkony: od Miroslava Krobota v roli Richardova šéfa přes Jiřího Dvořáka jako frajírka nahlížejícího vše už s odstupem cizince až po vynikající Zuzanu Stivínovou v roli manželky. Epsteinovi se do minipříběhu vešly v obdivuhodné zkratce všechny neduhy doby – úplatkářství, podlézavost, šmírování i strach. Přitom ale zůstali s režisérem sympaticky nad věcí, nikoho a nic nesoudí, nemoralizují, nebudují patetické drama. Jen s dobrými herci, hudbou (i na Schelingera došlo), dobovými rekvizitami a vzácným odstupem připomínají, co jsme žili. Absurdita doby se vší svou vyprázdněností nesmyslných každodenních rituálů a vnějších masek je tu zosobněna v celé šíři. Není divu, že si filmu všimli i venku. Prestižní Prix Europa si Osmy vysloužily právem.