Ostře sledované devětačtyřicátiny

Až se na 49. ročník MFF bude vzpomínat s odstupem, určitě to nebude v souvislosti s přírůstkem do vějíře festivalových znělek, tentokrát fotbalově laděným, v němž roli nespokojeného čestného prezidenta pražské Slavie ztvárnil oscarový kameraman Miroslav Ondříček. Nestane se tak ani s tradičně originálním zahájením a zakončením v režii bratří Cabanů, v němž sehrály významnou roli přívaly skutečné vody (jak příznačně, druhá polovina festivalu propršela). Ale vše se soustředí na vášně, vyvolané právě tímto americko-australským hercem, režisérem, producentem a scénáristou s irskými kořeny.

Už na věky omlouvající se hvězda?

Poté, co natočil kontroverzní verzi stěžejního biblického příběhu, nelichotivě se vyjadřoval na adresu dalších etnik, absolvoval neklidný rozvod a následně byl nařčen z násilí vůči ruské přítelkyni, se ze zářivé a oblíbené celebrity, stala nechtěná černá ovce. „Když jsem před festivalem dělal rešerše, zjistil jsem, že od roku 2006 už se Gibson lidem za všechno jen omlouvá. A pořád to nestačí," zlehčoval situaci moderátor Marek Eben, který poté, co hlavní host festivalu ve snaze omezit kontakt s médii na minimum, odmítl oficiální tiskovou konferenci, s ním natočil aspoň nový díl televizního pořadu „Na plovárně". Poprvé v historii naživo a před vyprodaným Velkým sálem hotelu Thermal. Diskuze to byla nekonfliktní. Diváci do ní nemohli zasáhnout a spíš odměřený, než uvolněný Gibson, si na začátku zažertoval právě v reakci na Ebenovo antré: „A mám se zase rovnou omluvit, abychom ušetřili čas?"

Vzhledem k tomu, že vůči osmapadesátiletému herci se striktně vymezila židovská obec s tvrzením, že jeho film Umučení Ježíše Krista nabádá k antisemitismu, a není na místě, aby převzal Křišťálový glóbus, ozval se prezident festivalu, Jiří Bartoška. „My ale nepředáváme Nobelovu cenu míru, nýbrž cenu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. A za něj má doma mimo jiné dva Oscary." Gibson vyrazil do Varů na doporučení hereckých kolegů, Malkoviche a Travolty, nebyl však tak bezprostřední a uvolněný, právě jako Travolta o rok dříve. Nepřidala mu dlouhá, dvanáctihodinová štreka letadlem z Mexika, ani návštěva lékaře s bolavým zubem. S negativní reakcí v české kotlině však nezůstal osamocen. Paradoxně, o týden později se jí dočkala i tenistka Petra Kvitová, po druhém triumfu ve Wimbledonu v kariéře. Za to, že své daňové povinnosti převedla do Monaka. Kdo si v tu chvíli vzpomněl, že ihned po prvním vítězství na londýnské trávě před čtyřmi lety, se na otočku ukázala i na festivalu ve Varech?

Legendy versus i-fouňové

Pro významná ocenění či ve zvláštních souvislostech přicestovali do západočeských lázní i tuzemské osobnosti. Menzel, Svěrák, Švankmajer, Neckář, Kubišová. Hned druhý den festivalu se promítaly digitálně zrestaurované a Oskarem ověnčené Ostře sledované vlaky. Za ně (míněno, za honorář) si tehdy začínající režisér Jiří Menzel, který slavnou razítkovací scénu raději nechal schválit na zvláštní projekci od tehdejších zaměstnanců železnic, pořídil trabanta. A představitel hlavní role, zpěvák Václav Neckář, malého fiátka. V krátkém proslovu Menzel oznámil, že se hodlá finančně podílet na digitální renovaci další slavné adaptace literární předlohy Bohumila Hrabala, Postřižiny. A k finanční injekci veřejně vybídl bohaté podnikatele. Na téma Hrabal poznamenal Marek Eben, že nechápe postoj gymnazistů z Nymburka a jejich nechuť přejmenovat střední školu podle tamního slavného rodáka. S trpkým úsměvem, že jsou to „fouňové a i-fouňové". Přímo ve Varech bylo ale smutné i to, že projekce krátkého snímku Možnosti dialogu a celovečerního Šílení, před kterou si jejich autor, celosvětově uznávaný režisér, výtvarník a animátor, Jan Švankmajer, převzal výroční trofej filmových archivů, provázelo zjištění, že na další film nemůže sehnat peníze. A jeho starší dílo, včetně zmíněného ceremoniálu, zajímalo jen poloprázdný sál.

Netečnost světem vládne. A bylo to znát i jinak. Těžko říct, zda šlo o pouhou neschopnost rozpoznat známou tvář. Pochopitelnou u rusky hovořících divaček, reagujících na velmi decentní potlesk pro Ivu Janžurovou, spěchající na jednu z projekcí, slovy: „A éto kto? Ja něznáju". Kdo je to, neznám. Bez zájmu či uznalého pohledu však mezi mladými návštěvníky festivalu, korzujícími skrze hlavní tepnu veškerého dění, hotel Thermal, procupital s hůlkou v ruce i loňský laureát MFF, režisér Vojtěch Jasný, či jeho mladší slovenský kolega, s rovněž neodmyslitelným doplňkem, kloboukem, Juraj Jakubisko.

Vy nás ale zásobujete, pane Svěrák!

Naopak, bouřlivých ovací ve stoje, byť jen uvnitř městského divadla, se dočkal humorista, dramatik, scénárista, textař a herec, Zdeněk Svěrák, když přebíral Cenu prezidenta MFF za přínos české kinematografii. Dobrá duše festivalu, Marek Eben, to glosoval rýpnutím, že ač ve Varech pravidelně potkává desítky tzv. tvůrců, to nejlepší, co se u nás na plátně v posledních dekádách objevilo, mají na svědomí tři čtyři lidé. A z filmů, co má osobně nejraději, figuruje v roli autora scénáře nebo jako herec povětšinou Svěrák. „Svoji práci jsem zasvětil smíchu. Když se smějeme, aspoň na malý okamžik jsme šťastni jako pes. A v mém věku je humor, s ohledem na lidskou smrtelnost, i jedinou obranou předem ztracených pozic," prohlásil Zdeněk Svěrák před následným zvláštním uvedením oblíbené komedie, odehrávající se z části i v dějišti festivalu, v Karlových Varech – Vrchní, prchni!

Během projekce nikdo ze sálu předčasně neprchnul. Naštěstí, tento hromadně praktikovaný nešvar z přelomu milénia, ustoupil do pozadí, a pozornost diváků udržela třeba i roztomilá, byť němá groteska s Vlastou Burianem a Anny Ondrákovou z roku 1927. Jmenovala se Milenky starého kriminálníka, zvukový doprovod obstarala živá hudba tria muzikantů, a potvrdila, že už před bezmála 90 lety měli Češi smysl pro nadčasový humor. Když hlavní hrdina relaxoval ve vaně ve speciální lázni, mezititulek ohlásil – není každý korupčník, kdo se topí v bahně.

Inu, klasika je klasika, humor je humor, a co je doma, to se počítá. Zejména tehdy, pokud to obnáší skutečnou kvalitu, co nezevšední, a nemusí být nutně úsměvná. Stejně důležitý je silný životní příběh. A tak v divácké anketě o nejlepší film vyhrál dokument o jiné významné postavě naší kultury, zpěvačce Martě Kubišové. Mimochodem, druhé místo braly Menzelovy „vlaky"…

Slibuji, co jsem slíbil

Festival ve Varech je i tradiční platformou k tomu, jak seznámit veřejnost s novým počinem v oblasti kinematografie. V rámci projektu Čistíme svět fantazie, na němž se podílí trojlístek Muzeum Karla Zemana, Nadace české bijáky a Česká televize, tak budou digitálně zrestaurovány tři filmy z dílny legendárního tvůrce, Karla Zemana, Vynález zákazy, Cesta do pravěku a Baron Prášil. A finančně se na tom v rámci dobrovolných sbírek můžou podílet i filmová fanoušci. Přidají se? Ti, co jezdí do Varů, zatím hřeší na podbízení se organizátorů, mající opodstatnění před dvaceti lety, kdy MFF hrozil zánik. Nikoliv dnes, v čase návštěvnické expanze, přesahující kapacitní možnosti. Vstupné zamrzlo na 65 korunách (přitom následné ozvěny festivalu v Praze a Brně vyjdou na dvojnásobek), a opravdový nadšenec, pokud si pořídí festivalový pas na všech devět dnů za 1000 korun, si může dopřát až 27 filmů za průměrnou cenu 45 korun! Přes veškerou mediální masáž o nadšených batůžkářích, hledících na každou korunu, je realita jiná. Ostatně, kde seženete bydlení v centru města za 150 korun? A k tomu polední menu za polovic? Přitom po večerech, ve stanech s alkoholickými nápoji, z nichž se i ve tři ráno rozléhá hlasitá techno hudba (narušující mj. tiché filmové scény uvnitř Malého sálu), utratí mládežníci, a opravdu to nejsou batůžkáři, mnohem víc. A také mnohým nejde o film.

Naprosto ojedinělou „setkávací" platformu přinesla projekce polského filmu Člověk naděje o Lechu Walesovi, jehož se osobně zúčastnil jak bývalý předák hnutí Solidarita a první polský nekomunistický prezident, tak český premiér Bohuslav Sobotka. Festivalovému šílenství reklamu neudělali. Jejich tisková konference připomínala politickou agitaci, a oba přiznali, že na filmy příliš nejsou. Walesa navíc zopakoval, že snímek, v němž je kladen důraz na rodinné vazby, se mu nelíbí. Premiér Sobotka zase po setkání s filmovými producenty oznámil, že navrhne navázat příjmy Státního fondu kinematografie na výběr některé daně, aby získal pravidelný roční příjem. O kterou daň půjde, neupřesnil. Zatím je to tak jen jeden z mnoha slibů.

A sami organizátoři MFF ten svůj ne zcela nenaplnili. Ani tentokrát nebylo v programové nabídce přehršle komedií na úkor depresivních témat či filmů, kde někdo sedí, stojí, a prohodí pár hlášek. Občas autorský záměr nerozluští ani herci, jak „žertoval" Franco Nero, třiasedmdesátiletý Ital, a protagonista Naléhavých rytmů režisérky Fanny Ardant, bývalé manželky a múzy Francoise Truffauta: „Po natáčení jsem ji požádal, aby mi jednoho krásného dne prozradila, co tím filmem chtěla říct. A pořád čekám." Naštěstí, v nabídce nechyběly archivní skvosty. Romantické drama Takoví jsme byli s Barbrou Streisand a Robertem Redfordem, Tarkovského zrestaurovaný Solaris, Friedkinova akční Mzda strachu či retrospektiva italského režiséra Elia Petriho, v níž zářil zejména Marcelo Mastroianni.

S poslední oponou vstříc kulatinám

A teď k odvrácené stránce festivalu. Nabízí se otázka, proč při takové kumulaci lidí různých zájmů, tolerují město a policie nejen špatné parkování. Ale i chování až do chvíle, dokud se něco nestane. Letos se řešilo několik rvaček či incident, při němž alkoholem posilněný mladík proskočil a zničil kvarteto reklamních panelů Linky bezpečí. Neziskové organizaci způsobil škodu za více jak deset tisíc korun. Zaměstnanci technických služeb zase nezvládali po slavnostním zahájení odstranit odpadky všeho druhu z trávníků v okolí Thermalu, z ulic, či z fontány s obeliskem u hlavní pošty. Se slovy, něco takového jsme ještě nezažili. Ne nadarmo byla hlavním grafickým motem právě skončeného MFF – „devětačtyřicítková" prasátka!

Zkrátka, festival je i o celkovém vyznění. A v tomto směru je před nastávajícím padesátým ročníkem co napravovat. Výměna čalounění na sedačkách v divadle, na něž už nepůjde nalepit žvýkačky, to nespasí. Vědomí, že lidově uvolněný charakter filmové přehlídky přímo v centru lázní po světě obdivují, nevykompenzuje zlobu starousedlíků, či zděšení klasických lázeňských hostů, pro něž – bohužel – platí, že v Karlových Varech se cítí nejlépe od poloviny července do konce června. Což je přesně jedenáct a půl měsíce do roka, kdy se zde filmový festival nekoná.

DAVID SOELDNER