Znal jste knihu a potěšila vás postava Bolotky?
Přišla mi jako nejzajímavější ze všech postav. Skrývá se za jistý cynismus, což jsem vnímal jako jeho obranu. A líbilo se mi, že je akční. Ne že by běhal s pistolkou, ale z hlediska dramatického příběhu. Hlavní hrdina Nathan je trochu v nevýhodě, vystupuje spíše pasivně, jako pozorovatel. I když kanadský kolega Jonas Chernick odvedl dobrou práci.

Je vůbec Rothova kniha psaná v ich-formě přenosná na plátno?
To je otázka pro diváka. Já film zatím neviděl. Ale všechno se dá adaptovat. Pražské orgie byly složitější, to je pravda. Líbil se mi pohled člověka, který tu nežil, na Československo. Pohled z druhé strany, je ale o to cennější. Vyhnul se debatám o tom, jací byli disidenti, popsal svá setkání, pocity a narůstající obavy. Něco si asi literárně upravil, ale v základě je to zajímavý úhel pohledu. Když ho tajní vyhodili a už sem nesměl, byl aktivní v zahraničí. Dělal různé petice, pomáhal českým umělcům.

Jaká je vaše osobní vzpomínka na 70. léta?
Byl jsem v té době relativně mladý. Dost věcí mě míjelo. Cítil jsem, že něco není v pořádku, ale co jako nezkušený teenager můžete vědět? Zažíváte mejdany, první lásky, jen vám občas doma řeknou: o tomhle nesmíš ve škole mluvit. Až později, v 80. letech mi docházelo, že mi leccos vadí – třeba že nemůžu jet někam do ciziny, mluvit svobodně. Tuhle ponurost cítil Philip Roth při svých návštěvách velmi dobře. V jiné své knize použil přirovnání: to je jako Praha na podzim. Odehrávala se v Americe, vůbec neměla k české realitě vztah, ale hodil se mu zažitý pocit a pražská atmosféra té doby. Sám si na to matně vzpomínám – lešení, opadávající zdi, šedé ulice, podmračení lidé. Citlivý spisovatel tohle vnímá, muselo se to v něm silně usadit.

Ve filmu je scéna, jež je přítomná asi ve všech trailerech – mejdan z proslulého Muchova bytu na Hradčanech. Chtěl byste ho zažít?
Jasně. Kdo by nechtěl. Nevím, jak ženy, ale pro každého chlapa to muselo být dráždivé. Polonahé holky, umělci, společenský kvas doby. Pro každého, kdo tehdy něco v umělecké sféře znamenal, to bylo žádoucí. Nežili jsme ve svobodě, ale na rozdíl od Západu sex svobodný byl. Pro hosty zvenku to muselo být zjevení – tak jako pro Rotha, což ostatně popisuje v Pražských orgiích. Bylo to ovšem snadno zneužitelné, protože právě na těchto divokých mejdanech se sbíral kompromitující materiál na přítomné. O to víc měly tyhle večírky od režimu zelenou. To byla známá věc.

Nejživelnější postavou ve filmu je Olga, díky skvělé ruské herečce Ksenii Rappaport. Jak se s ní pracovalo?
Fantasticky. Měla velký elán a přicházela s nápady. Zpočátku jsem nechápal, proč Irena obsadila zrovna ji. Ptal jsem se, zda pro roli opravdu nenašla českou herečku. Řekla mi, že nenašla. Dělala několik castingů, i na Slovensku. Ale vyhrála až Ksenie. Když přišla poprvé na plac, pochopil jsem, proč. Je dobrá herečka, a navíc má velký půvab a sexappeal. Že není žádná modelka, které se občas obsazují jako typ. Ale že má řadu předpokladů, proč Olgu skvěle zahrát.

Na place jste komunikovali výhradně v angličtině?
Ano. To byla režisérčina podmínka. Čeští filmaři poslední dobou natáčejí filmy v angličtině, která nemá smysl, nevztahuje se nijak k příběhu či postavám. Je to takové samoúčelné, asi aby to působilo světově. Třeba Milada Horáková nebo Anthropoid. Nic proti těm filmům, ale použití angličtiny jsem tam vůbec nechápal. U Pražských orgií tomu rozumím, Nathan je Američan, který neumí česky, sem oba jazyky patří. Někdo z Čechů s ním mluví anglicky, kdo neumí, mluví česky. Vždycky je dobré držet se logiky.

Ve kterých projektech vás v nejbližší době uvidíme?
S Janem Hřebejkem jsem natočil dvě věci. V Brně film Veterán, to byla dobrá a ne zcela typická věc. Příběh nájemného žoldáka, který se vrací z ciziny a snaží se o nový život. A pak krimi seriál Místo zločinu Ostrava, napsaný podle skutečných případů. V díle Případ Kubelík hraju šéfa kriminalistů, který si přijede odpočinout do lázní na nádherném místě v Karlově Studánce. A samozřejmě tu dojde k vraždě. Ve výhledu je také jeden moc hezký projekt, ale o tom ještě pomlčím, nechci to zakřiknout.