Film jste už viděl. Dojímal jste se při projekci?
Ano, jsou tam taková místa. Někteří kluci jsou pro mě žijící skejtové legendy, Ivan Zobák Pelikán nebo Petr Karlíček. Petr tam říká vzácná slova: že tehdy se cítil svobodně, ale po sametové revoluci svobodu ztratil. A člověku najednou dojdou určité souvislosti. Že ta naše partička byla i v české stoce té doby něčím výjimečná, něco jsme uměli a holky na nás letěly. A že to pro některé po listopadu 89 skončilo a doba je semlela. Bylo strašně poučné vidět to v kontextu.

Kde jste se potkal se skejtem vy? U táty v Americe?
To bylo velký. Pustili nás za ním po osmi letech, v roce 1976. Táta měl dostat Oscara za Přelet, my tam s ním byli deset dní. A jeden producent mu povídá: Hele, už jsi koupil klukům skate? Táta netušil, co to je. Tak mu vysvětlil, že takový prkýnka, co na nich kluci blbnou, a on druhý den kohosi poslal, ať nám je koupí.

S těmi jste ohromili Prahu?
Byly to takové první plasťáky, do té doby jsem u nás nikoho jezdit neviděl. Ale postupně jsme začali s bráchou potkávat další, bylo nás pět, dělali jsme noční sjezdy na Lenince. Taky na Dělostřelecké, na Ořechovce.

Sbalil jste na skejťácké umění i nějakou holku?
Pár jich bylo. Musela jste ale taky vyhrávat, že jo. A my to tolik neřešili. Náš životní styl byl škola-skejt. Ze školy na Strahov a jízdy. Projezdili jsme tak celý gympl. Přestal jsem až na vejšce, kam jsem dojížděl už na bruslích z Dejvic na Malostranskou. Občas jsem ještě na prkna zašel, ale už jsem se věnoval něčemu jinému, loutkovému divadlu, bylo jasné, že prkno už nemůžu dělat naplno.

Neměli vás za odpadlíka?
Ne. Já skočil do divadelní školy ze dne na den, navíc jsem měl skejťáky jako rodinu pořád kolem sebe. Byli naše první publikum! Pro většinu lidí jsem byl takový ten debílek, co si hraje s loutkami… Oni se chodili dívat. Praha, Plzeň, Karlovy Vary, v těchto městech se konaly nejčastěji skejťácké závody, tam jsem měl vždycky nejvíc kamarádů a potažmo diváků.

Jaké bylo setkání s nimi po letech při natáčení?
Dojemné. A euforické. Ivan Zobák je pořád velký frajer. Kdysi byl pro nás guru, machr přes skejt, zároveň charakter. Když se do nás někdo navážel, okamžitě šel po něm, byl kus chlapa, uměl se nás zastat. Bylo krásný ho po letech, kdy jsme dělali s bráchou v Národním Krásku a zvíře, potkat v ochrance…

Světovou premiéru měl film ve Varech. Jaké byly chvíle slávy?
Byly super. Vidět ty zestárlé, ale pořád kluky ze skejtu, jak stojí před obrovským nabitým sálem v Thermalu, bylo strhující. Málokdo z nich čekal, že něco takového zažije, že jim budou diváci tleskat… Jim, které do té doby nikdo neznal. Zažít tu euforii s nimi bylo fantastický!

Divadlo některé z vás hezky propojuje.
Ano. Ivan hrál i v Klapzubově jedenáctce v Minoru, kam z Národního odbíhal odehrát svůj kus. Teď je s námi v inscenaci Deadtown, jezdí v manéži na bruslích. Takhle mě divadlo těší - s kamarády, s nimiž se můžeme vídat pracovně 300 dní v roce, a přátelství je to pořád silný. Svět divadla je složitý, lítá v něm spousta emocí, je umění je udržet v odstupu. S nimi to jde.

V kinech vás teď potkáme i v obnoveném Akumulátorovi. Hezky se to sešlo.
Práce pro Honzu Svěráka si moc vážím. Ale většina lidí, kdykoli mě potká, říká hele ti Homolkovi, to bylo něco. Takže doteď jsem si myslel, že moje filmová kariéra měla vrchol tady, v šesti letech. Po King Skate je mi jasné, že nastal až teď, u prkýnek na plátně…

S vámi zjevně revoluce nešvihla. Cítíte se svobodně?
Vypadám, že ne? - Já si vždycky říkal, že je dobrý dělat víc věcí. Když budu dělat jen jednu, může to se mnou seknout, když o ni přijdu. Jak se někdo k něčemu upne, je konec. Jasně že jde každému o existenci. Ale i ta se nějak zvládne, když se člověk nebojí práce. A mezi námi, z peněz v divadle člověk nezblbne…