Na českou kulturní scénu přinesl laskavý humor, smysl pro hravost a poezii života. A také zajímavé tvůrčí dvojice. S Ladislavem Smoljakem stál u zrodu řady komedií, v nichž bravurně zacházeli s českou náturou a chytrým humorem. A s dalšími kolegy založili Divadlo Járy Cimrmana. S Jaroslavem Uhlířem přivedl na svět oblíbené písničky i televizní pořady pro děti. Se svým synem Janem uvedl do života filmy, na které se nezapomíná (Obecná škola, Kolja, Tmavomodrý svět, Vratné lahve). V Los Angeles s ním stál na pódiu, když přebírali Oscara.

Pohled na svět očima malého kluka

Žižkovské cimrmanovské divadlo je pro bezpočet diváků už léta oázou inteligentní zábavy. „Dívám se na svět očima malého kluka,“ říká Svěrák, autor scénářů a dialogů, z nichž mnohé zlidověly. „Všechno, co jsem kdy psal, jsem psal za jediným účelem. Aby bylo veseleji. A později se do toho přimísil prvek jistého soucitu, jímavosti.“

Každý třetí člověk je dobrý

Svěrákův styl psaní je věcný. Dokáže zvolit správné slovo na správném místě, baví ho hledat zasuté výrazy a zajímavé metafory. To vše trénoval na počátku i díky rozhlasu, kde působil s Miloňem Čepelkou a Jaroslavem Šebánkem. „Myslím, že dobrý člověk je tak každý třetí. Rád ukazuji hodné lidi. Ono to třeba udělá něco i s těmi ostatními: jsou pak nahlodaní, že by mohli být také dobří,“ drží se Svěrák své filozofie optimismu. Tuto teorii uplatňuje ostatně i ve své charitativní aktivitě – jako patron centra Paraple. „Lidi si představuju jako koláče," říká Svěrák. „Z každého musím část – to, co se mi na něm nelíbí – vykrojit. U někoho větší, u někoho menší. Ale i když je vykrojeným, pořád zůstává koláčem. A chutná vám to, co je na něm jedlého.“

Zdeněk Svěrák: Jednou jsme se museli zabarikádovat v šatně

Poslední exkluzivní rozhovor, který dal Zdeněk Svěrák Deníku, pochází z loňského června. Tehdy si při slavnostním zakončení padesátého ročníku Mezinárodního filmového festivalu ve Zlíně převzal Uznání za tvůrčí přínos ve filmové tvorbě pro děti a mládež.

Úplně na začátku vaší kariéry bylo kantorství, potom rozhlas, následovalo divadlo a pak teprve film. Chtěl jste být spisovatelem, scénáristou či hercem?

Úplně v začátcích jsem chtěl být spisovatelem. Zažil jsem jakési blaho, když se mi povedla slohová práce a měl jsem ji přečíst před třídou. Byla tam místa, kde se třída smála. Tak mě to blažilo, že jsem si říkal: To by bylo krásný, kdybych se tím mohl živit… Myslel jsem si, že budu spisovatel humoristických povídek. Psal jsem povídky, který vzbuzovaly veliký veselí v naší třídě. V béčku. Ale protože byly o spolužácích, který v áčku neznali, tak tam už se jim nikdo nesmál. Pochopil jsem, že se musím naučit psát tak, aby tomu rozuměli i v áčku. (Úsměv.) Jenže – co studovat, aby se člověk stal spisovatelem? Tak jsem šel studovat český jazyk a literaturu. Tím jsem se naučil pravopis a objevil jsem, co už bylo napsáno. Abych náhodou nenosil dříví do lesa. (Úsměv.) Jenže jsem měl stále hory diktátů na opravování a na psaní už nezbýval čas. Tak jsem povolání změnil.

A přešel jste do Československého rozhlasu…

Ano. A tam jsem začal psát pohádky. Mým cílem bylo napsat nedělní rozhlasovou pohádku, protože to byl v té době fenomén. Za dob předtelevizních nebylo české rodiny, která by netrávila nedělní poledne u pohádky. Já jsem byl většinou na gauči, maminka myla nádobí a tatínek trávil. Když byla pohádka nudná, tak jsem usnul, a když byla krásná, celou jsem si ji vyposlechl. Později se mi povedlo napsat opravdu povedené pohádky.

V roce 1966 slovo dalo slovo a tak trochu na půdorysu Vinárny u pavouka, což byl rozhlasový pořad, vznikl nápad realizovat ho na jevišti. Vzniklo Divadlo Járy Cimrmana.

Přesně tak. Vlastně to vzniklo z rozhlasového pořadu.

Ještě chvilku ale zůstaneme u rádia. Odcházel jste v roce 1969, protože se vám nelíbilo, jak se věci vyvíjely, ale dělal jste ještě Ptačí hitparádu. Ale už pod smyšleným jménem.

My jsme z rozhlasu odešli všichni tři. Já, Jiří Šebánek – zakladatel divadla i Milan Čepelka. Dali jsme výpověď a naprosto naivně jsme se domnívali, že se tam budeme moct externě ještě chvíli živit. Byla to blbost, ale pod pseudonymy to ještě chvíli šlo. Písničky jsem pak začal dělat pod jménem Emil Synek.

To jméno mělo nějakou návaznost na rodinu, že ano?

Hledal jsem pseudonym. Zkombinoval jsem křestní jméno tatínka mé ženy a jméno za svobodna své maminky. Ona byla Růžena Synková a vznikl Emil Synek. To jsem ale nevěděl, poněvadž jsem nevzdělanec, že to byl slavnej dramaturg Národního divadla. (Úsměv.)

To bychom měli rádio. Co Divadlo Járy Cimrmana?

Život je náhoda. Nápad to byl Jiřího Šebánka. Přišlo nám to divný, když nás svolal a seznámil nás se svojí myšlenkou. My jsme se smáli a ptali jsme se, kdo tam bude hrát. A on říkal: No my. A žádný profesionály tam nepřijmeme… Opravdu jsme si nemysleli, že to bude mít takové trvání a smáli jsme se, když jsme na zkouškách zlobili a režisérka Filipová říkala: Pánové, vy si neuvědomujete, že vás to jednou bude živit… Takže náhoda tomu chtěla, zkusili jsme to a ono to mělo diváky. Myšlenka byla taková, že napíšeme hru a až na ni přestanou chodit, napíšeme jinou. Jenže diváci nepřestali! Tak byla jedna hra, druhá a už je jich patnáct.

Ono je hezké poslouchat o úspěších, ale ještě hezčí je občas slyšet o neúspěchu.

Taky jich pár bylo… (Úsměv.) Jednou v zimě jsme jeli na zájezd s představením Hospoda Na mýtince do Františkových lázní. V té době tam byli lidi hlavně ze zemědělských družstev. Byla zima, neměli do čeho píchnout… Ještě musím předeslat, že den před představením se Milan Čepelka oženil a na vystoupení pozval rodinu nevěsty. Z představení se stala tragédie, která byla způsobená zřejmě publikem. Na plakátech totiž bylo: Hospoda Na mýtince, Jára Cimrman, opereta s výpravou a kostýmy z Prahy. Ti zemědělci čekali něco jiného. Šla jedna přednáška za druhou, oni se začali vrtět a pak někdo vykřik: Už nechte těch keců, byla slíbená opereta! Pak už nám tleskali do přednášek, abychom nemohli mluvit.

Jak to dopadlo?

Když jsme celý seminář dodělali, zpocení a nešťastní, tak delegace diváků přišla do šatny a chtěla vrátit vstupné. Tak jsem se tam zabarikádovali. (Úsměv.) Po přestávce jsem měl přijít na scénu a začít zpívat árii Tuláka. Jak víte, velký zpěvák nejsem. Nikdy nezapomenu na to, jak se v první řadě jedna žena naklonila k manželovi a nahlas řekla: Ani zpívat neumí! Bylo roztomilý, když jsem slyšel, jak moje žena říká o přestávce rodině nevěsty: Ale v Praze na mou duši úspěch mají…

A dnes už má za sebou Hospoda Na mýtince víc než tisíc repríz…

Ano. (Úsměv.)

Přednedávnem přišel do kin snímek Kuky se vrací, který režíroval váš syn. Vy jste propůjčil jedné loutce hlas. V ostatních filmech byla vaše spolupráce ještě užší. Není příbuzenský vztah při práci komplikací?

Víte, ono to mělo svůj vývoj. Když jsme spolu dělali jeho první film Obecnou školu, tak Honza byl začínající, nesmělý režisér, který nevěděl, jak to dopadne. A já byl zkušený scénárista. Čili on poslouchal a neodvážil se oponovat. Scénář byl pro něj svatá věc. Ale pak se ukázalo, že umí točit a byl čím dál víc drzejší v ovlivňování mých scénářů. A došlo to tak daleko, že mi je vracel k přepracování. Což je od dítěte dost velká drzost. (Úsměv.) Dosáhlo to takové hranice, že jsem se až naštval. Bylo to u Vratných lahví. Už jsem předělával devátou verzi. Mělo se točit a Honza mi zavolal, aby mi sdělil, že to dělat nebude. Nebyl si jistý, jestli je to dost dobrý. Tak jsem se naštval a dával jsem mu hrozný jména. Manželka mi říkala: Neříkej mu hajzle, je to tatínek tvých vnoučat… (Úsměv)

Máte ve filmech hlášky, které často zlidoví. Používáte ve scénářích i citace vaší ženy?

Některý dámský řeči jsou její. Třeba ve filmu Na samotě u lesa. Věta, která říká Dana Kolářová: To je z naší chalupářský zkušenosti… Když jsme se s manželkou hádali, tak jsem jí řek: Mluv, jen mluv, to je krásný, to všechno bude ve scénáři! Ve Vratných lahvích je to podobně. No kde to máte brát, když máte hlášky takhle po ruce? Takže jsou ve filmu věty jako: Žehlil jsi někdy? Tu bych si nikdy nevymyslel. Je tak stručná a vystihující tu situaci, že je škoda ji nepoužít.

Památná věta z filmu Na samotě u lesa „…a chčije a chčije“ by se hodila na začátek festivalu. Ta je také ze života?

Děda Komárek se ve skutečnosti jmenoval Josef Lukšíček a byl to přesně ten děda jako ve filmu. Stál na zápraží, takhle to řek a náš malý Honzík, dnes režisér, přišel a říkal: Pan Lukšíček říkal, že chčije a chčije. Prostě život ty hlášky přímo nabízí.

Sylvie Pospíšilová