Bohdan Sláma, u nás ojedinělý autorský režisér, je trochu solitér vybočující ze soudobé české tvorby i jejích temat. V tom se podobá svým hrdinům žijícím skromně a často na okraji společnosti.
Zatímco leckteří jeho filmařští vrstevníci se, ať už z jakýchkoli důvodů, přimykají ke snadnějším cestám (Michálkovy Prázdniny v Provence, některé Hřebejkovy výchylky jako Nestyda nebo Zakázané uvolnění), Sláma se drží své linky. Neukazuje přepychové interiéry, pseudoproblémy vyšší střední třídy a dovádivé kousky z pláží balancující na hraně reklamních klipů.

Zajímají ho obyčejní pěšáci zápasící se sociálními překážkami, osobními krizemi či rodinnými vztahy. S touhami najít štěstí i tam, kde lišky dávají dobrou noc… Takové byly Divoké včely, Štěstí, Venkovský učitel i Čtyři slunce.

Méně brutality, více humoru

V Bábě z ledu svůj úhel pohledu trochu zjemnil. Ubylo sociální brutality, přibyl smířlivější humor. Příběh ovdovělé Hany opět tematizuje rodinné vztahy, jde ale dál – k hledání vlastní identity a osobní odvahy. S tím je spjatý i ústřední motiv otužování, který tu má symbolický rozměr.

Hana žije po smrti muže ve starém domě, jenž chátrá, ale který kvůli svým dvěma synům a jejich rodinám, jež sem pravidelně docházejí, udržuje jako pomyslné rodinné zázemí. Ilustruje to už úvodní scéna nedělního oběda podávaného ve slavnostním porcelánu a polévkové míse, bez níž si poněkud zženštilí synkové neumějí společné setkání představit. Že jejich vztahy k matce, ženám i dětem nejsou zrovna dvakrát zdravé, jim zjevně tolik nevadí. Ani jeden z nich není schopen dospělého přístupu k životu, na který si jen hrají, neumějí komunikovat se svými dětmi a nutí matku opakovat vyprázdněné rituály, aniž by je zajímal její vlastní život.
Hana se jim do značné míry podřizuje, když ale náhodně potká svérázného Broňu v klubu otužilců, rozhodne se vzít život do svých rukou. A přehodnotit priority. Částečně jí k tomu pomůže do té doby problematický vnuk, jenž v Broňově přirozenosti a chlapské razanci intuitivně cítí oporu i výzvu k vlastní proměně. Právě v postavě malého Ivana se odráží jeden ze silných motivů filmu týkající se infantilizace řady dnešních mužů neschopných přijmout odpovědnost za život svůj a svých blízkých. Ivánek podstupuje ve škole trpně šikanu od spolužáků, svému otci to ale nedokáže říct. Až teprve náhradní „děda" Broňa mu ukáže, že se nesmí dát. Na rozdíl od Haniných synů, kteří ani ve finále nepochopí, kde je jejich základní role, dostane Ivánek šanci být jiný – jak dosvědčí v samotném závěru příběhu.

Silná ženská figura

Hlavní linka nicméně patří Haně. Na rozdíl od postav předchozích děl zastupuje jeho hrdinka věk seniorský a o to pozoruhodnější je její odvaha a osobní proměna. Tu reprezentuje schopnost sebereflexe a touha vymanit se z nefunkčních vztahů a prázdné existence. V charakteristice některých postav (oba synové a manželka Kateřina) se Sláma místy uchyluje k jisté modelovosti, pokud jde ale o Hanu, napsal silnou a krásnou ženskou figuru, jaká v domácím filmu dlouho nebyla. A jíž dala Zuzana Kronerová mimořádnou přesvědčivost. S Pavlem Novým, který se vrací po dlouhé době na plátno, vytvořili silný fungující pár.
Motiv otužování se ukázal nadvakrát šťastný. Jednak symbolizuje hrdinčinu odvahu i očistnou sílu v jejím životě, jednak nabídl osvěžující filmové kulisy. Sláma natáčel s herci v autentickém prostředí otužileckých závodů, v zimě, v ledové Vltavě, v níž se poctivě celoročně připravovali na natáčení i herci (kromě Kronerové a zkušenejšího otužilce Pavla Nového třeba Luboš Veselý). Od tragičtějších tónů svých dřívějších filmů se posunul k tragikomičtějšímu vyznění. Úsměvným motivem je tu třeba Broňova slepice vnášející do příběhu některých změkčilých povah prvek zemitosti. Klíčové poselství ale zůstalo a je pozitivní: život se nemá vzdávat, protože nikdy není pozdě na změnu. Chce to jen kuráž a vnímat určité signály, jež do života přinášejí osudová setkání a umět je vyslyšet. Protože živoření je k ničemu.