Kočce dát jméno je obtížná práce. Musí se provádět jaksepatří. Neblázním, řeknu-li, že každý macek či micka může mít ta jména tři.

Tak praví básník T. S. Eliot v překladu Jiřího Joska. Citovanými verši začíná jeho útlá sbírka Old Possum’s Book of Practical Cats, doslova Kočičí příručka starého oposuma.

Tajná jména

Thomas Stearns Eliot, kterého milovníci poezie znají spíše jako autora závažných básnických skladeb Pustina a Dutí lidé, posílal textíky o kočkách ve třicátých letech 20. století v dopisech svým vnoučatům. Tehdy už žil v Anglii, ačkoliv se narodil v americkém městě St. Louis.

Starý oposum, to byl on sám. A dětem, jimž byly básničky určeny, vysvětloval, že kromě běžných domáckých jmen jako Mikeš nebo Minda mají kočky ještě jména vznešená, která nosí s hrdostí. Třeba Mankustrap, Koripat, Bambalarina nebo Koliodar.

K tomu však Eliot dodává, že každá kočka má navrch i jméno, „jež nelze uhádnout na žádný pád, to jméno pro lidi je utajeno, kočka ho zná, leč nesmí dát znát“.

Vidíte-li kočku, jak tiše přede, buďte si jisti, že si právě brouká tohle své nerozluštitelné, tajemné jméno. Tak nějak zní motto básníkovy sbírky, která prvně vyšla tiskem v roce 1939 u nakladatelství Faber and Faber a od té doby byla několikrát vytěžena pro svůj neotřelý styl a humor.

Poprvé britským skladatelem Alanem Rawsthornem, který v roce 1954 vytvořil ze šesti Eliotových básní hudební dílo pro orchestr a recitátora. Nazval ho Practical Cats a texty nechal deklamovat herce Roberta Donata, známého z Hitchcockova thrilleru 39 stupňů.

Jiný anglický skladatel Humphrey Searle vzal jen dvě Eliotovy básně a sestavil z nich skladbu Two Practical Cats pro flétnu, pikolu, kytaru a cello. Musel ale přijít až král britského divadelního muzikálu Andrew Lloyd Webber, aby sbírce zajistil celosvětovou proslulost.

Třetí v řadě

Na Eliotovu knížku měl vřelé vzpomínky z dětství, a tak si básničky z ní zhudebnil jako takové domácí cvičení. To bylo v roce 1977, rok před hitmakerovými třicetinami. Na kontě už měl tehdy svá dvě nejzásadnější díla: Jesus Christ Superstar (1970) a Evitu (1976).

Cats, které původně zamýšlel jen jako písňový cyklus, jsou hudebně vyzrálejší než „Ježíš“ i než příběh argentinské ikony Evity Perónové. Jsou ale také mnohem bizarnější, a proto vyžadují specifický druh fanoušků. Přesto se muzikál po svém uvedení v londýnském West Endu v dubnu 1981 stal senzací a dodnes trhá rekordy v návštěvnosti.

Dílem tomu pomohla choreografie úžasné tanečnice Gillian Lynne, dílem skvělé obsazení v čele s herečkou Judi Denchovou, která se v letošním filmovém zpracování mezi Kočky slavně vrací. Roku 1998 vznikl známý filmový záznam představení Cats, určený pro VHS.

Zazářila v něm Elaine Paige, zpívající jedinou neeliotovskou skladbu překrásnou baladu Memory. V nové verzi Koček je velkým tahákem účast pophvězdy Taylor Swift. Ale ať už to s aktuálním filmem dopadne v recenzích jakkoli, kvalitu Webberovy hudby kritici zpochybní jen těžko.