Předchozí
1 z 2
Další

S vaším dvorním scenáristou a spolupracovníkem Milošem Macourkem jste se našli v žánru, který vy sám označujete za moderní pohádku. Tedy příběh, kde se potkávají skutečné postavy s těmi vybájenými. Co vás k tomu přivedlo?
Když skončila válka, v Blatné, odkud pocházel můj otec, byli Američané. Ti si oblíbili pivo z místního pivovaru a také prahli po tvrdém alkoholu. Takže kdo měl doma nějakou zásobu kořalky, získal nějakého toho amerického vojáka jako osobního hosta. A ti se za to odvděčovali tím, co fasovali. Aby nezlobili a nechali na pokoji děvčata, dostávali ze zámoří hromady časopisů. My jsme v nich jako kluci hrabali a našli jsme tam komiksové sešity. Měli jsme komiksy, ale neměli jsme anglické slovníky, které by vysvětlovaly slangové výrazy, kterými to bylo napsané. Nakonec nám to přeložil snad můj otec, který si domyslel, co tím autoři chtěli říci. A tam je počátek mého zájmu o žánr moderní pohádky.

Jak jste se seznámil s Milošem Macourkem?
Jednou jsem jel vlakem na první ročník filmového festivalu do Zlína, tehdejšího Gottwaldova. Macourek tam jel se mnou, to jsme se ještě neznali, a něco jedl. Tehdy tam cesta z Prahy trvala sedm hodin a ve vlaku nebyl jídelní vůz. Já jsem na Macourka vrhnul hladový pohled a on mi nabídl svačinu, kterou mu připravila jeho manželka. Tak jsme si povídali a já jsem mu řekl, že mám nápad – oživit ve filmu komiksové postavy. Jeho to zaujalo, řekl mi, že teď ještě musí něco napsat pro režiséra Zbyňka Brynycha, něco pro Oldřicha Lipského a hned jak bude volný, že se mi ozve.

Asi za tři čtvrtě roku mi opravdu zavolal a jeli jsme k němu na chalupu, kde jsme začali psát scénář k filmu Kdo chce zabít Jessii? Když byl film natočen, tak na první neoficiální projekci přišel také můj otec, který byl velice umění milovný člověk, ale ve snu by ho nenapadlo, že se jednou dám na filmařinu. Pozoroval reakce diváků, kteří se dobře bavili, a po skončení promítání mě vyznamenal poznámkou: „Prosím tě, kam na ty koniny chodíš?“ Já jsem mu řekl: „To mám z domova, vždyť jsem s tebou žil dvaadvacet let.“

Kdo chce zabít Jessii? (1966), Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky (1967), Pane, vy jste vdova! (1970) – to jsou všechno filmy, které spojuje osobnost herce Jiřího Sováka. Jaká s ním byla spolupráce? Nezlobil?
Se Sovákem byla ohromná práce. On si totiž u každé role, kterou vzal, bedlivě přečetl scénář a pak si ji upravoval pro sebe. Po přečtení role mi vždycky zavolal, že by se chtěl sejít, sešli jsme se a on mi říkal svoje připomínky. Dokázal to promýšlet do úplných detailů. Například ve filmu Pane, vy jste vdova! Iva Janžurová dostala mozek vražedkyně, a protože ji rekvizitáři na jevišti vyzbrojili nožem, s gustem podřízla Jiřího Líra.

A potom v královské lóži král, kterého hrál Sovák, se obrátí ke svým poddaným a říká: „Vona ho podřízla jako králíka.“ A Sovák mi povídá: „Tuhle větu, já ti prostě neřeknu, poněvadž králík se nepodřezává, podřezávají se slepice. Králík se zabíjí tak, že se chytí za zadní nohy a dá se mu hranou dlaně za uši. Já znám život na rozdíl od tebe a Macourka.“ Byl to geniální herec, který stejně kvalitně zahrál role vážné i komediální. Navíc měl ohromný smysl pro humor. Dokázal změnit obyčejnou větu ve scénáři tak, že najednou dostala komický náboj a v kině to vyvolávalo smích. A když točíte komedii, tak si samozřejmě každého smíchu musíte vážit.

Jste známý tím, že chcete, aby se herci drželi scénáře. Vyplatilo se vám někdy, že jste udělal výjimku a dal herci volnost?Třeba Menšík se vždycky poctivě naučil text a pro jistotu měl ze scénáře vytržené jenom ty listy, kde se vyskytovala jeho postava. Ale dokázal překvapit. Třeba ve filmu Kdo chce zabít Jessii, když paní docentka v podání Dany Medřické dopadla toho kvazi supermana, vlastně zloducha, který chtěl Jessii ukrást její vynález - antigravitační rukavice, nechala ho omotat ocelovým lanem a rozhodla, že ho spálí v krematoriu. A když se za ním zaklapla dvířka pece, Vláďa Menšík začal naprosto nečekaně zpívat „Letěla bělounká holubička….“ Hercům začalo cukat v koutcích, Dana Medřická se zakousla do jazyku a já jsem zavolal: „Stop! Ty vole, když něco takovýho vymyslíš, tak to řekni předem! Tady všichni mohli prasknout, jak zadržovali smích.“ Tak jsme to natočili znovu, herci už na to byli připravení a tvářili se naprosto vážně.

V Dívce na koštěti (1971) a v pohádce Jak se budí princezny (1977) hrál dnes populární moderátor Jan Kraus. Proč jste si vybral právě jeho?
On nebyl zrovna nejlepší herec, ale roli dokázal zahrát k mé plné spokojenosti, takže jsem ho rád používal, protože to byl výrazný typ. A taky byl docela zatvrzelý. Když si poprvé přečetl scénář Dívky na koštěti, tak mi zavolal a povídá: „Pane režisére, já to říkám s jistým ostychem, ale takovou kravinu jsem v životě nečetl.“ Já jsem mu říkal: „Buď v klidu, Honzíku, uvidíš, že to bude sranda.“ A on ke mně skutečně po premiéře kajícně přišel a říká: „Já jsem blbec, já jsem si nedovedl přečíst, kolik tam je humoru a kolikrát diváky rozesmějeme.“

V komedii Jak utopit doktora Mráčka aneb konec vodníků v Čechách (1974) se herci asi hodně máčeli ve vodě. Jak to snášeli?Máčeli se jen někteří, ale byli to profesionálové, kteří vzali roli, a tak museli trpět. Točili jsme to v Praze na Vltavě, takže se potápěli ve vodě, která měla okolo deseti stupňů. Nejvíc to tedy odnesl Zdeněk Řehoř, který musel kompletně oblečený až po prsa do vody, když se na lodičce blížil doktor Mráček a on ho chtěl stáhnout do řeky a utopit.

Také to hodně odskákala Libuška Šafránková, která hrála vodnickou holku a jednou měla vystoupit z loďky tak, že hupne do vody, a udržet se pod hladinou asi deset vteřin. Nevynořit se, protože se pod vodou jakoby dostala domů a pak zamávala doktoru Mráčkovi ze dveří, mimochodem ten dům, ve kterém bydleli vodníci, to byla klubovna Svazu rybářů. Libuška si to tedy užila, protože v té ledové vodě musela být dlouho. Já jsem jí říkal: „Musíš se pořádně nadechnout a počítej do deseti, dříve nevylézej!“ Ona se vzorně držela u dna, pěkně prochladla, ale musím říct, že byla otužilá a neodstonala to.

V pohádkovém seriálu Arabela (1980) měla původně hlavní roli hrát také Libuše Šafránková…
Tenkrát jsem Libušce zavolal s tím, že bych pro ni měl zajímavou roli a ona mi řekla: „Ježišmarjá, já jsem včera podepsala smlouvu s Němci, oni budou točit něco o nějakém náhrdelníku.“ Seriál Náhrdelník se skutečně natočil, Němci tam dodali herce, naprosté dřeváky a bylo to hrozný. Libuška nakonec trochu litovala, ale zase oni jí platili v markách, takže se jí to svým způsobem vyplatilo.

Práce režiséra není od osmi do čtyř, ale časově velmi náročná. Někdy jste se doma asi neukázal hodně dlouho. Jak to šlo dohromady se soukromým životem?
Soukromý život probíhal výborně. Se ženou jsme se seznámili už jako studenti, já jsem byl na FAMU, Sofie na UMPRUM, dokonce studovala u profesora Emila Filly, který si ji vybral, když viděl její malby. Vzali jsme se a vydrželo nám to skoro šedesát let. Rok předtím, než jsme dovršili šedesát let manželství, mi zemřela. Což byla pro mne obrovská ztráta. Dodneška to hodně prožívám, protože mívám dost živé sny, velice realistické, takže se mi stane, že se v noci probudím a říkám si: „Ježišmarjá, ona šla ke Kratinům na návštěvu, je už vůbec doma?“ A pak vstanu jako blbec a jdu se podívat do její ložnice, jestli už je v posteli, než si uvědomím, že tam vlastně v rohu stojí její urna, kterou má ještě dodneška doma. Ale brzy ji přemístím do důstojného rodinného hrobu.

Máte dvě dcery Kateřinu a Zuzanu. Je někdo ve vaší rodině, kdo by dal označit za vašeho pokračovatele?
Určitě je to mladší dcera Zuzana, která také studovala na UMPRUM, a sice obor kresleného filmu. A musím se pochlubit, protože ona to nikomu neříká, že za film Osud, který animovala, dostala na Berlinale Stříbrného medvěda za výtvarnou stránku.

Díváte se rád na svoje filmy nebo seriály?
Na některé. Ale když běží třeba Tři oříšky pro Popelku, tak to se mnou ani nehne. Viděl jsem ji už tolikrát na různých akcích, že jsem si posledně říkal: „No, zas ta… Popelka!“ Já to tedy říkal jinak, ale to tady nemůžu opakovat.