Po pravdě, utíkat z kina netřeba. Ano, krutých scén je tu nemálo, bez některých by se příběh i obešel. Lze je ale snést. Problém je ve zvolené stopáži a struktuře vyprávění. Marhoul člení film – v duchu knižní předlohy Jerzyho Kosinskiho – na kapitoly. Každá má svůj minipříběh s jednou či dvěma výraznými postavami, hlavní dětský hrdina je propojuje. Do příběhu vstoupíme spolu s ním, bez okolků jednou z brutálních scén. Ty pak film na sebe různě vrší, jak klučina putuje po smrti své tety od vesnice k vesnici a od utrpení k utrpení. A zvolna se mění.

Marhoul, který psal i scénář, vypráví jeho příběh v obrazech a symbolech - častým je kříž, koleje jako cesta, klec a samozřejmě ptáče, včetně klíčové scény s hejnem cupujícím nabarveného vetřelce. Proměnu chlapce vnímáme i skrze jeho vztah ke zvířatům – soucit v prvních kapitolách bere na jeho strastiplné cestě zvolna za své a končí nelítostným aktem pomsty ve scéně s kozlem.

Chladný divák

Diskutabilní je ústřední koncept, kdy na výjevy na plátně nahlížíme až na výjimky očima chlapce (a že je má Petr Kotlár zatraceně magické!), tu skrytého za stromem, zdí, okenní tabulí. Zůstáváme tak drtivou většinu scén jdoucích po sobě bez větší gradace stále lineárně, jakýmsi nezúčastněným pozorovatelem, bez šance vnořit se do příběhu a jít s malým hrdinou až do konce. Tedy bez emocí.

Přitom ty by s ohledem na celé drama, jež se na plátně odehrává, byly na místě. Režisér nabídne jen několik emotivních momentů – lodičku puštěnou do řeky s nápisem Přijeďte si pro mě nebo kratičké hledání blízkosti s Labinou. Na možnost vcítit se do kůže hrdiny je to ale málo. Možná byl tento studený koncept v plánu. Diváka to ale ochuzuje o možnost spoluprožitku.

Proti vršícím se scénám brutality se navíc člověk po jisté době podvědomě obrní, čímž se zmíněná odtažitost ještě prohloubí. A nezmění se až do finále. Po dvou hodinách a opakujícím se násilí už je utupělost (podobně jako u hrdiny) příliš silná na to, aby diváka probral onen světlý záblesk naděje.

Krása obrazu

I navzdory výše řečenému jde ale o podívanou, kterou by měl divák absolvovat. Jednak pro obrazovou krásu kamery Vladimíra Smutného, který si v černobílém formátu obdivuhodně hraje se světlem a stíny mezi stromy v lese, v lánech obilí či vysoké trávě v říčních meandrech. A zvukaři zase s jejich šelestem, šuměním deště či kvílením větru. Výtečná práce.

Hvězdní Stellan Skarsgard, Harvey Keitel či Udo Kier mají každý svůj odměřený dílek hereckého prostoru v jednotlivých kapitolách a naplnili jej beze zbytku. Svými výkony dodávají filmu říz a přesvědčivost. Petr Kotlár je jim jako naturščik přirozeným partnerem. Minimum dialogů hraje v jeho prospěch, chlapcova síla je v pohledu temných očí a zlehka se měnícím výrazu tváře.

Nabarvené ptáče je v pojetí Václava Marhoula více než o jinakosti (židovský původ je tu zmíněn jen jednou) spíše o tom, že zlo plodí zlo a krade porozumění a soucit. Po dlouhé době máme film, který se vyjadřuje k zásadnímu tématu chování člověka k člověku, potřeby empatie a lásky.

Vedle záplavy českých snímků o banálních storkách a několika nedotažených historických látek z poslední doby působí jako zjevení. Nemluvě o tvůrčí houževnatosti, před níž je třeba smeknout. Právem si snímek zaslouží svou cestu festivaly. A bezpochyby pozornost domácí akademie.

Hodnocení Deníku: 65 procent