Rašín, první československý ministr financí a funkcionář Československé národní demokracie, je smrtelně zraněn při atentátu v roce 1923. Od tohoto okamžiku se zpětně odvíjí příběh režiséra Jiřího Svobody o konci Rakous- ko-Uherska, vzniku samostatného státu a jeho hrdinech Aloisi Rašínovi a Karlu Kramářovi, kteří neprávem zůstali ve stínu Masaryka a Beneše.

Absence respektu

„Rašín je nešťastně prokleté jméno, nedočkal se toho, čeho se dočkat měl, totiž respektu, jako zmínění dva politici a prezidenti. Přitom hrál při vzniku samostatného Československa mimořádnou a nezastupitelnou roli,“ říká Svoboda. Zatímco Masaryk s Benešem působili v zahraničí, on s Kramářem a dalšími statečnými lidmi organizovali odbojovou informační síť Maffie, která zástupcům v exilu dodávala potřebnou legitimitu.

„Onen nedostatek respektu charakterizuje jeden fakt, kvůli němuž Masaryk jehož myšlenky jinak obdivuju v mých očích trošku utrpěl. Při prvním výročí Československa sice pozval všech pět ‚mužů 28. října‘ na dopolední slavnostní skleničku, ale na večerní recepci už ne. Zato na ní bylo plno lidí, které bychom mohli nazvat kolaboranty. A tak se Alois Rašín Antonín Švehla, Jiří Stříbrný, František Soukup a Vavro Šrobár, kteří to brali úkorně, sešli v Národním divadle. Slíbili si tam, že při dalších oslavách výročí už na Hrad nikdy nevkročí. Od té doby se na ně postupně zapomínalo,“ vypráví režisér.

Hlavní roli svěřil Ondřeji Vetchému, který se do ní naprosto přesvědčivě „položil“. „Kdyby takový člověk, jako byl Alois Rašín, byl dnes v jakékoli instituci a měl možnost tu instituci spoluvytvářet a spolurozhodovat o ní, tak jsem si naprosto jistý, že by se v ní neztratil ani jeden špendlík a žádný tendr by nevyvolal pochybnosti,“ uvádí herec.

Služba vlasti

Rašína si váží za mnohé jeho vlastnosti za odvahu, statečnost, osobní zodpovědnost, velkorysost, inteligenci, patriotismus, chápání věcí v souvislostech, lásku k lidem, ochotu obětovat se, nehledět na útrapy a bolest. „Hlavně za to, že sloužíte ve jménu vlasti, tudíž nesmíte čekat, že za to půjdete na piedestal, ale musíte počítat s tím, že si to zle odnesete. Ale máte-li takové nastavení, pak to udělat musíte, protože potom jste tady zbytečně, nenaplníte vaše předurčení,“ doplňuje.

V příběhu se jako Rašín názorově střetává s ministerským předsedou Karlem Kramářem v podání Miroslava Donutila, přesto se sejdou v jedné cele rakousko-uherské věznice a nakonec i ve vládě nově vzniklé republiky. „Karel Kramář byl diametrálně odlišný od Rašína. Mimo jiné tím, že pocházel z velmi bohaté rodiny, takže se na tu politickou situaci díval poněkud jinak,“ vysvětluje Donutil. „Kramář oponoval Rašínově Masarykovské tendenci orientovat se na Západ, chtěl, aby tu vládl ruský místodržitel.“

A jak už to v životě bývá, nedílnou součástí osudů těchto mužů jsou i ženy. Rašínovu Karlu, která pocházela z vlastenecké rodiny a do svého Aloise se zamilovala už jako čtrnáctiletá (jak píše ve svém deníku), hraje Zuzana Stivínová. Naděždu Kramářovou ztvárňuje Lenka Vlasáková.

Inspirativní ženy

„Příběh Karla a Naděždy vnímám jako velice romantický. Překročili všechny konvence, dostali se do těžkých situací, ale spojovala je hluboká láska. Oba byli vzdělaní a bohatí, proto si mohli dovolit i občasné výstřelky. To, že byla ochotná se v Rusku vzdát svých čtyř děti, aby se mohla vdát za Kramáře, o jejím okouzlení svým mužem naprosto vypovídá. Totéž vlastně platí i o něm, Karel Kramář považoval Naděždu za velmi inspirativní ženu, která při něm navíc vždycky stála,“ sděluje Vlasáková.

Na natáčení filmu, v němž dále hrají například Viktor Preiss, Petr Štěpán, Jaroslav Plesl či Tomáš Töpfer a krásné dobové kostýmy pro ně připravila Evženie Rážová, spolupracovala i pravnučka Aloise Rašína Karolina Breitenmoser-Stransky. Režisérovi poskytla důležité informace a za výsledek je teď vděčná. „Věřím, že filmem se ticho kolem Rašína a dalších mužů té doby zlomí. Maximálně to podporuju,“ prohlásila. Částečně i na její popud navíc Jiří Svoboda natáčí dokumentární film Rodina Aloise Rašína.