Vždy patřil k respektovaným kulturním i morálním osobnostem. Teď se po delší době vrátil i na filmové plátno – v roli záhadného dědečka v hořké komedii Chata na prodej. 

Po letech jste se vrátil před kameru ve velké roli. Čím si vás scénář Tomáše Pavlíčka získal?
Nepočítám se mezi herce, jsem profesí režisér. Nicméně v herecké branži platí, že nezáleží na naší vůli, ale zda nám někdo něco nabídne. V případě Chaty na prodej mě zaujalo více věcí. Téma a také fakt, že není tak dietlovsky pojaté. I když je o rodině a hádkách, je pod tím i něco víc. Jakýsi boj o ne-uskutečnitelný sen. Výzvou byla i velká role dědečka, co vůbec nemluví a musí se nějakým způsobem prosadit. Dobré herectví nepotřebuje příliš slov a vypjatých emocí, je osobním poselstvím o něčem. A to lze projevit i jemnými prostředky, zkrátka účastnit se filmu tak, že tam jakoby člověk není. A přitom je.

Vaše postava má zvláštní tajemství, je zábavné to sledovat a hádat, co se jí honí hlavou.
Ano. To hlavní se vyjeví až v závěru, k němuž divák spěje téměř prostřednictvím detektivky. I obsazení se mi zdálo zajímavé. Líbilo se mi, že si mladý režisér Tomáš Pavlíček vybral jiné herce než Bolka Polívku nebo Annu Geislerovou. Já je mám oba rád, ale vídáme je na plátně často. Líbil se mi i jeho způsob práce. Navodil atmosféru, která mi připomněla dobu, kdy se ještě točily staré filmy.

Líbil se vám výsledek včetně vašeho angažmá?
Ano. Je to dobře natočeno. Zvýšilo mi to na sklonku života sebevědomí, podpořilo pocit, že ještě nepatřím do starého železa. Že když člověk hraje dědečka, může být sám dědeček.

Zmínil jste natáčení starých filmů. Myslel jste ty ze 60. let? Čím vám práce na Chatě na prodej tyhle časy připomněla?
Vždycky jsem se rozhodoval podle toho, jaký byl scénář, kdo film režíruje a kameruje. Komu jsem nedůvěřoval, s tím jsem nepracoval. A naopak – když byl člověk s tvůrci názorově spřízněn, nestál jen tak před kamerou, ale byl účasten na celém tom candrbálu. Bylo to intenzivní období a velká součást našeho života, co jsme pak ztratili. Já dvě třetiny života strávil v exteriérech, doma jsem měl děti, co jsem skoro neviděl, jak vyrůstají. Ale byla to krásná práce.

Zatímco dnes…
Ano, před více lety jsem třeba v dobré víře zkusil pár seriálů…

Myslíte Rodinná pouta? Tam mě vaše účast zaskočila…
Ne, ještě byl jeden potom. Velmi křehké vztahy. U těchto projektů ani nevíte, kdo je točí. Jeden den přijde jeden režisér, druhý den jiný, sotva jsem si na něj zvykl, třetí den dorazil třetí… Jednou jsem se zkusil zeptat, zda můžu vidět denní práce. To bylo překvapení. Dokonce i kolegové na place se divili – proč? To to jako neumíš? Jsi prostě doktor, tak seď za stolem a piš. Já říkám –  jasně, a kde je můj partner? No tady nalevo. – A kde? – No on už je pryč, něco měl.

Pojďme k poslednímu filmu. Rodinné setkání, hádky, výčitky, smutek… Co z toho vám připomnělo vlastní vzpomínky? Nebo chatu, to je takový český fenomén.
Připomnělo mi to všechno z mého života. Jinak by to člověk nemohl dělat. Herectví není nic jiného než zveřejňování vlastní i cizí historie. Pomocí jistého druhu talentu a empatie odezírá od lidí. A čím větší empatie je herec schopen a víc lidských osudů umí pojmout jako svůj problém, tím je zajímavější. A pokud jde o vlastní vzpomínky, ano, měl jsem a mám chatu, které se nejsem schopen zbavit. Koneckonců, už není z nejzachovalejších. Je na krásném místě nad Lužnicí, ale má třicet schodů, takže pro mě už je vpodstatě nedostupná. Myslel jsem, že tam budou jezdit vnoučata, ale pro ně už to není, mají jiné představy o životě – jako v tom filmu. Mimochodem, filmová chata je stejně jen záminkou, tam jde o jiné věci, o možnost setkání a završení jistých věcí, o asociace, které během toho vznikají a jež nejsou tak docela běžné. Myslím, že se to režisérovi povedlo.

KDO JE JAN KAČER* Narodil se 3. října 1936 v Holicích
* Je absolventem SPŠ keramické v Bechyni (1955) a katedry režie na DAMU (1959).
* Působil v Divadle Petra Bezruče v Ostravě ve skupině generačně spřízněných herců a dramatických umělců, jež později založila Činoherní klub v Praze, v Divadle E. F. Buriana a Divadle na Vinohradech.
* Ve filmu debutoval roku 1959 epizodní rolí v Probuzení Jiřího Krejčíka. První hlavní roli mu dali Ján Kadár a Elmar Klos (Smrt si říká Engelchen), výrazné postavy vytvořil i ve filmech ze 60. let (Každý den odvahu, Bloudění, Návrat ztraceného syna, Údolí včel).
* Dva roky působil ve Federálním shromáždění. Napsal tři vzpomínkové knihy.
* Je manžel herečky Niny Divíškové, má tři dcery.

Jak poznáte dobrý film?
Mimo jiné podle toho, že v něm dostane šanci herec, kterého má člověk zaškatulkovaného a najednou vidí, že umí i jinou polohu. Třeba Jana Synková v naší Chatě. Člověk si ji zařadí jako prostoduchou tetu, těch hrála bezpočet. A najednou vidíte, že umí zahrát i zvláštní nuance smutku. A je uvěřitelná.

Film se hrál i na karlovarském festivalu, kde jste byl hostem. Jaký měl ohlas?
To bylo právě moc hezké! Uprostřed té noblesy, červeného koberce, kudy přišel Jiří Bartoška, a další parády se lidé smáli a tleskali, byl to úspěch. Takový obyčejný film v přepychovém Puppu, a kolik radosti udělal.

PŘEDCHOZÍ
1/3
DALŠÍ