Předchozí
1 z 3
Další

Vždy patřil k respektovaným kulturním i morálním osobnostem. Teď se po delší době vrátil i na filmové plátno – v roli záhadného dědečka v hořké komedii Chata na prodej. 

Po letech jste se vrátil před kameru ve velké roli. Čím si vás scénář Tomáše Pavlíčka získal?
Nepočítám se mezi herce, jsem profesí režisér. Nicméně v herecké branži platí, že nezáleží na naší vůli, ale zda nám někdo něco nabídne. V případě Chaty na prodej mě zaujalo více věcí. Téma a také fakt, že není tak dietlovsky pojaté. I když je o rodině a hádkách, je pod tím i něco víc. Jakýsi boj o ne-uskutečnitelný sen. Výzvou byla i velká role dědečka, co vůbec nemluví a musí se nějakým způsobem prosadit. Dobré herectví nepotřebuje příliš slov a vypjatých emocí, je osobním poselstvím o něčem. A to lze projevit i jemnými prostředky, zkrátka účastnit se filmu tak, že tam jakoby člověk není. A přitom je.

Vaše postava má zvláštní tajemství, je zábavné to sledovat a hádat, co se jí honí hlavou.
Ano. To hlavní se vyjeví až v závěru, k němuž divák spěje téměř prostřednictvím detektivky. I obsazení se mi zdálo zajímavé. Líbilo se mi, že si mladý režisér Tomáš Pavlíček vybral jiné herce než Bolka Polívku nebo Annu Geislerovou. Já je mám oba rád, ale vídáme je na plátně často. Líbil se mi i jeho způsob práce. Navodil atmosféru, která mi připomněla dobu, kdy se ještě točily staré filmy.

Líbil se vám výsledek včetně vašeho angažmá?
Ano. Je to dobře natočeno. Zvýšilo mi to na sklonku života sebevědomí, podpořilo pocit, že ještě nepatřím do starého železa. Že když člověk hraje dědečka, může být sám dědeček.

Zmínil jste natáčení starých filmů. Myslel jste ty ze 60. let? Čím vám práce na Chatě na prodej tyhle časy připomněla?
Vždycky jsem se rozhodoval podle toho, jaký byl scénář, kdo film režíruje a kameruje. Komu jsem nedůvěřoval, s tím jsem nepracoval. A naopak – když byl člověk s tvůrci názorově spřízněn, nestál jen tak před kamerou, ale byl účasten na celém tom candrbálu. Bylo to intenzivní období a velká součást našeho života, co jsme pak ztratili. Já dvě třetiny života strávil v exteriérech, doma jsem měl děti, co jsem skoro neviděl, jak vyrůstají. Ale byla to krásná práce.

Zatímco dnes…
Ano, před více lety jsem třeba v dobré víře zkusil pár seriálů…

Myslíte Rodinná pouta? Tam mě vaše účast zaskočila…
Ne, ještě byl jeden potom. Velmi křehké vztahy. U těchto projektů ani nevíte, kdo je točí. Jeden den přijde jeden režisér, druhý den jiný, sotva jsem si na něj zvykl, třetí den dorazil třetí… Jednou jsem se zkusil zeptat, zda můžu vidět denní práce. To bylo překvapení. Dokonce i kolegové na place se divili – proč? To to jako neumíš? Jsi prostě doktor, tak seď za stolem a piš. Já říkám –  jasně, a kde je můj partner? No tady nalevo. – A kde? – No on už je pryč, něco měl.

Pojďme k poslednímu filmu. Rodinné setkání, hádky, výčitky, smutek… Co z toho vám připomnělo vlastní vzpomínky? Nebo chatu, to je takový český fenomén.
Připomnělo mi to všechno z mého života. Jinak by to člověk nemohl dělat. Herectví není nic jiného než zveřejňování vlastní i cizí historie. Pomocí jistého druhu talentu a empatie odezírá od lidí. A čím větší empatie je herec schopen a víc lidských osudů umí pojmout jako svůj problém, tím je zajímavější. A pokud jde o vlastní vzpomínky, ano, měl jsem a mám chatu, které se nejsem schopen zbavit. Koneckonců, už není z nejzachovalejších. Je na krásném místě nad Lužnicí, ale má třicet schodů, takže pro mě už je vpodstatě nedostupná. Myslel jsem, že tam budou jezdit vnoučata, ale pro ně už to není, mají jiné představy o životě – jako v tom filmu. Mimochodem, filmová chata je stejně jen záminkou, tam jde o jiné věci, o možnost setkání a završení jistých věcí, o asociace, které během toho vznikají a jež nejsou tak docela běžné. Myslím, že se to režisérovi povedlo.

KDO JE JAN KAČER* Narodil se 3. října 1936 v Holicích
* Je absolventem SPŠ keramické v Bechyni (1955) a katedry režie na DAMU (1959).
* Působil v Divadle Petra Bezruče v Ostravě ve skupině generačně spřízněných herců a dramatických umělců, jež později založila Činoherní klub v Praze, v Divadle E. F. Buriana a Divadle na Vinohradech.
* Ve filmu debutoval roku 1959 epizodní rolí v Probuzení Jiřího Krejčíka. První hlavní roli mu dali Ján Kadár a Elmar Klos (Smrt si říká Engelchen), výrazné postavy vytvořil i ve filmech ze 60. let (Každý den odvahu, Bloudění, Návrat ztraceného syna, Údolí včel).
* Dva roky působil ve Federálním shromáždění. Napsal tři vzpomínkové knihy.
* Je manžel herečky Niny Divíškové, má tři dcery.

Jak poznáte dobrý film?
Mimo jiné podle toho, že v něm dostane šanci herec, kterého má člověk zaškatulkovaného a najednou vidí, že umí i jinou polohu. Třeba Jana Synková v naší Chatě. Člověk si ji zařadí jako prostoduchou tetu, těch hrála bezpočet. A najednou vidíte, že umí zahrát i zvláštní nuance smutku. A je uvěřitelná.

Film se hrál i na karlovarském festivalu, kde jste byl hostem. Jaký měl ohlas?
To bylo právě moc hezké! Uprostřed té noblesy, červeného koberce, kudy přišel Jiří Bartoška, a další parády se lidé smáli a tleskali, byl to úspěch. Takový obyčejný film v přepychovém Puppu, a kolik radosti udělal.

Autoři se dotýkají zlehka i potíží seniorů. Vy sám – jak jste trefně řekl – jste už dědeček. Jak se dědečkům a babičkám dnes žije? 
Je to velký problém. Společnost byla založena na předpokladu, že v šedesáti letech jsou už lidé staří a mají jít do penze. A podle statistik že v jedenašedesáti umřou. Pojišťovny s tím počítaly. Jenže přišla medicína se svými kouzly a prodloužila život. Copak o to, je to pěkný, ale společnost si s tím neví rady. Nemá pro staré lidi práci. Takový dědeček, to byl jura – v 70 hrál fotbal a ryl zahrádku, hlídal nám děti. V 75 už to bylo horší a v 80 špatný. Pak dědečků začalo být hodně. Všude se píše, že náš penzijní systém není dobrý a máme mnoho starých lidí. Nikdo vám to sice neřekne, ale vy víte, že jste k ničemu.

Chata na prodej

Zdroj: Youtube

Nemusí to tak být vždycky. Záleží na přístupu rodiny.
To jistě. Ale jde o celkový přístup. Společnost si nezvykla chovat se třeba jako staří Číňané, kde byl starý člověk mudrc a všichni ho ctili. Neudržel moč, ale chodilo se k němu pro radu. U nás ne. A tak když jdu po ulici, starého člověka zdravím: Dobrý den! Protože on jediný v téhle široké partě se mnou něco zažil, máme mnoho společného. I když se neznáme. Víte, mám to štěstí, že můžu psát nebo si něco kreslit. Ale když si představím, že bych byl dědeček, který tohle nedokáže, protože mu už prsty neslouží a musí sedět tady na lavici a dát ženě oběd a pak zase sedět. A to je jako ten šťastný život. No nevím.

Moc šťastný opravdu není.
Lidé si občas v sedmapadesáti říkají – to bude prima v té penzi. Ale není. Je to strašný. Vaše děti mívají problémy se životem, s partnerskými vztahy, řeší samy sebe, vás cítí jako přívažek. Ale vy tu pořád jste a chcete nějaké sdílení. A máte pocit zbytečnosti. Abyste rozuměla, já si nestěžuju, jen konstatuju realitu. Říkal jsem si, že napíšu nějakou rukověť o stárnutí. Že budu vědět, jak na to, a předám to jiným. Ale nevím nic. Představa, že zmoudříte, je absolutní nesmysl. Čím jsem starší, tím méně vím.

Kdybyste přesto měl sepsat jakýsi seniorský manuál, co by v něm bylo?
Ponechat si možnost být překvapován. Nedbat na žádné definice, dělat, co vás baví. Nepřipustit si, že je konec. Zní to banálně, ale je to strašlivě těžké. Každý den vám to něco ruší. Mám rád svou ženu Ninu. Moc. Jsme spolu přes padesát let. Je bezvadná. Ale každé ráno spouští úmorný rituál. Počká půl hodiny a pak se zeptá: Prosím tě, máme už ten sekanej biftek? A za další chvíli: Budeme dnes obědvat, nebo ne? Den co den.

To dělá nemoc a stárnutí.
Ta směs odchodu a naděje je hořká. Ale talent je silnější než nemoc.

Říkal jste, že píšete. Také někdy bilancujete?
Moc ne. Dcery mi dávají najevo, že si mě moc jako tátu neužily. Ale každý se nějak živí, já měl tuhle profesi, která nebyla lehká. Na vrcholu svých tvůrčích sil, kdy jiní lidé brali patnáct deset tisíc měsíčně, já dojížděl z Ostravy, měl jsem stopadesát korun na týden a jedl chleba se syrečky. Peníze jsem vozil domů. Takže jejich bilance jsou trochu jiné než ty moje.

Vůči Nině cítíte nějaký dluh?
Neřekl bych. Měla to těžký, to je pravda. Vy ženské to máte těžké. Naše jedna dcera měla jako malá zvláštní nemoc, to jsme byli ještě v Ostravě – začala najednou hubnout a scvrkávat se, všechno, co snědla, vyzvracela. Až jakýsi doktůrek na to přišel, nastudoval to a řekl nám, že musí jíst banány a rýži. Jenže banány tenkrát v téhle republice nebyly. Tak Nina lítala všude možně a sehnala tři. Když jsme jí je dali, byla jak zvířátko – mohla se utlouct. Já se po týdnu práce vrátil a ona byla jak cvalík.

Vy na cestách, ona v honu na banány. Asi si užila.
Ano, tehdy to měla hodně těžké. Já jezdil jen za prací a někde jsem řešil africký hladomor a problémy světa a ona běhala po všech čertech a sháněla banány. Druhá dcera zase jednou zničehonic padla a ležela jak Sněhurka u sedmi trpaslíků, úplně strnulá. Nevěděli jsme, co jí je. Doktoři netušili. Tak jsem se modlil, tehdy ano. A sliboval jsem, že budu hodnej…

A byl jste?
Snad ano. Snažil jsem se.

Co mužské ego? To jste měl taky vždycky pod kontrolou?
Byl jsem nafoukaný, ano. Ale to jsem dělal naschvál. Kvůli ženským, ony na to vždycky naletěly. Když se na holku koukáte, různě nadbíháte, to ona už zná. Tím ji neohromíte. Ale když děláte fóry, to funguje. Člověk holt je občas ve vleku své ješitnosti.

Hm. Pracovalo vaše ego, když jste řešil, zda jít, či nejít pro státní cenu k prezidentu Zemanovi? Nešel jste, ale dcery vám ji přinesly.
První řád jsem dostal už od Václava Havla, druhý – to už bylo moc. Dodnes to nechápu.

Nejspíš taktický prezidentský tah. Lidé vás znají, cení si vašich morálních postojů, to se počítá…
Možná. Vidíte, od té doby se mě na to nikdo nezeptal.

Kde ceny máte?
Ve skříni.

Obě ve stejné poličce?
Ano. Ale bacha, to jsou jen propůjčené řády, kdyby to někdy chtěli, musím je vrátit. S tím Havlovým si kdysi děti hrály, pak jsem nevěděl, kde ho mám. To byly nervy. Takže abych to shrnul – ocenění bylo příjemné, ale nedělám z toho vědu. Jak jste se ptala na mou ješitnost, tak s tou to nemá nic společného. Druhou cenu šly převzít mé dvě dcery a vrátily se nadšené. Myslím, že až po tomhle aktu mě rehabilitovaly jako otce i umělce.

Vidíte, k čemu jsou ceny někdy dobré…
Hm.

Povídali jsme si o filmech, dětech, seniorech, co politika? Jak se vám jako oceněnému herci, který aktivně prožil sametovou revoluci, žije v téhle politické atmosféře?
Zaregistrovala jste ve svém životě, že nemáme půl roku vládu? Ne, pravděpodobně. Co k tomu říct? Tenhle stát se řídí v podstatě sám. Každý na to nadává, to je takový národní folklor. Ano, nejsme jako západní demokratické země, které mají studované politiky, co ovládají diplomacii a několik jazyků. U nás jste učitel základní školy, umíte trochu německy a rusky, dáte se do místní stranické pobočky a druhý den jste poslanec. Třetí den rozhodujete o tom, zda se bude stavět elektrárna v Temelíně. Je to nekompetentnost. Lidé a opoziční strany nadávají na prezidenta, ale nemají jediného silného protikandidáta. Radši se úvahami o naší vládě nezabývám.

To se mi moc nechce věřit. Předáváte aspoň jako dědeček vnoučatům občanské rady?
Ty, co mám od maminky – chovej se jako slušný člověk a nepůjčuj si peníze. Jak to uděláte, jste závislá. A už si nevrznete, jste doživotní otrok. Taky by člověk neměl být příliš poddajný. Já byl pro své postoje celý život v mírné neoblibě. A bylo to výhodné.

A to trvá?
Už ne. Teď už jsem mimo pravidla. Vycpaný mamut. A na ty se pravidla nevztahují. Například parkuju na zakázaných zónách.