Nejen čeští, i zahraniční novináři si všímají, že se v hrané tvorbě teď daří více slovenským než českým tvůrcům. Je slovenská kinematografie v dobré kondici?
Určitě ano. Příznivou roli sehrál slovenský audiovizuální fond. Dělí zkušeně prostředky mezi žánrové filmy, autorské výpovědi i artová díla. Nese to dobré výsledky.

Český filmový fond funguje také dobře, ale hraná produkce tedy žádná sláva. Objevila se na Slovensku nová autorská generace?
Máme mladé talenty, kteří píší a točí podnětné látky. Například Tereza Nvotová nebo Michal Blaško. Společně s mou generací středního věku přinášejí nosná témata. Zajímavé věci točí Peter Kerekes, Zuzana Piussi, Mira Fornai nebo Ivan Ostrovský.

Potěšil vás výběr do letošní soutěže a výhra?
Hlavní soutěž je vlajkovou lodí každého festivalu, je to pro mě čest. Mám ke Karlovým Varům osobní vztah, rád se sem vracím. A nejen proto, že tu vyhrály dva mé dokumenty. Být u premiéry filmu, na kterém pracujete několik let tady ve Velkém sále s více než tisíci diváky, to byl silný, nepopsatelný zážitek.

Do jaké míry je příběh vašeho hrdiny autentický?
Je to jakýsi mix. Dělal jsem si rešerše mezi slovenskými gastarbeitery, jejichž situaci delší dobu sleduji jak se žije v jejich rodinách, jaké mají vztahy a nakolik častá absence rodičů poznamenává život dětí. Mnoho replik ve filmu je odposlechnutých přímo v rodinách.

Pracuje v zahraničí hodně Slováků?
Ano, ženy nejvíce v Rakousku, často jako au-pair, což jsem reflektoval už ve svém prvním hraném filmu Eva Nová. Muži jezdí i dále, vydělají podstatně více než doma. Týká se to zejména lidí v menších obcích, kde jsou platy o dost menší než ve velkých městech.

Jde o všechny vrstvy?
Hlavně o ty s nižším vzděláním. Vesměs dělníci, ale jsou to i jiné profese, doktoři, studenti. Vidím to ve vlastní rodině. Moji dva synovci pracují v Dánsku, dělají střechy, dva bratranci jsou v Itálii. Nejvíce se o zahraniční práci zajímají lidé z odlehlých regionů, kde není rozvinutý průmysl a je těžší sehnat práci.

Váš film se točí i kolem tématu mobilizujících se partiček, které si dokazují sílu a terorizují okolí. Případně ty, kteří nechtějí táhnout s nimi. Líčil to i loňský dokument Jana Geberta Až přijde válka. Kde se v lidech ta posedlost po domobraně bere?
Je to složitější věc a vydala by na samostatnou debatu. Souvisí s tím mimo jiné fakt, že mladí mají potíže s testosteronem a potřebují se vybít. Chodí na taekwondo nebo karate, dívají se na bojové filmy, zhlédli se v military aktivitách. Baví je válet se v blátě, nabíjet zbraně. Dalším momentem je fakt, že když se pohybujete v určité skupině, klidně i ve školní třídě, která něco vyznává, máte potřebu patřit mezi její členy. Připadáte si pak silnější. Je to podobné, jako když přátelé, jež uznáváte, preferují nějakou hudbu. A pokud což je teď časté je taková skupina polovojenského ražení, je jen otázkou času, kdy začnete i vy oblékat maskáče a pořídíte si flintu.

Dá se mluvit o vzrůstající tendenci?
Jistá slovenská nejmenovaná partaj, která je v parlamentu, pořádá vojenské tábory. Na takových místech nutně musí docházet k určité indoktrinaci mladých, čemuž nezabráníte.

Syndrom Slovenského státu zjevně stále žije…
Žije. Na Slovensku působí řada farářů, kteří se Slovenským státem otevřeně sympatizují, najdete je různě na YouTube. Jdou ruku v ruce s mladými extremisty.

Mluvíme o katolících?
Ano. Je to u nás většinová církev a spousta lidí jí naslouchá. Někdy až slepě.

Kam to povede? Lze tyhle nálady vůbec nějak usměrňovat? Třeba skrze prezidentku Zuzanu Čaputovou?
Každý pozitivní příklad z politických kruhů je dobrý. Paní Čaputová se může stát smiřovacím elementem ve slovenské politice a jejích divokých disputacích. Ale kdo ví. Kam se člověk podívá, všude se společnost polarizuje. Své vykonávají i sociální sítě. Když sledujeme, že Donald Trump může přijít kdykoli s jakýmkoli kontroverzním prohlášením, a nic se mu nestane, není divu, že běžní občané vyrážejí do boje a věší na internet šovinistické názory a výzvy.

Je v tom i velký kus atavismu, který si v sobě neseme od dob pravěku. Už mezi lovci a sběrači existovalo napětí v tom smyslu, že ten druhý mi může ublížit a vzít, co mám. Kulturně v sobě máme tenhle strach zakódován. Jen se za mých dětských dob o těchto náladách nemluvilo, zůstávaly v rodině. To, co tehdy bylo neetické a nenormální, je dnes veřejnou normou. A působí to jako roznětka.