Do věku svých hrdinů máte ještě daleko. Proč vás zaujalo právě tohle téma?

Protože se ve filmu moc neobjevuje. A přitom je aktuální. Navíc jsem zažil v pubertě potíže svých prarodičů, kteří začínali být závislejší na ostatních a stupňovalo se to. Moji rodiče na to nebyli připraveni, řešili řadu problémů. Řekl jsem si, že když udělám film, který bude zároveň vtipný, položí si možná lidé otázku, jak se připravit na stáří, o něco dřív.

Inspirovaly vás konkrétní osudy, mají některé motivy reálný předobraz?

Film je poskládán z různých mých zážitků, ale něco jsem si i vymyslel. Třeba motiv bazénu, který důchodci stavějí kvůli vnoučatům, aby se s nimi častěji vídali. Zdálo se mi také zajímavé, že se zahrada bude proměňovat. Díra v zemi, jež může evokovat i hrob, se na čas stane třeba dějištěm večerní siesty a pak se postupně zaplní vodou. A zahrada dětmi.

Herecké obsazení je hvězdné. Podařilo se vám svést před kameru Jane Fondu, Geraldinu Chaplin a Pierra Richarda. To asi nebylo úplně jednoduché u tak vytížených herců.

Chtěl jsem je od začátku – už kvůli tématu, které nebylo pro producenty tak atraktivní. A ani tak to nebylo vůbec jednoduché, čekal jsem na finance pět let. Měl jsem štěstí, že se hercům líbil scénář a také je lákala představa, že budou hrát v partě. Navzájem se totiž nikdy předtím nepotkali. A klaplo to. Sedli si, na filmu se to myslím pozitivně odrazilo – a tak má u diváků úspěch. Ve Francii i venku.

Jak se s nimi natáčelo? Vyžadovali nějaké speciální zacházení?

Je pravda, že zprvu jsem měl obavy, protože přece jen mají všichni už svůj věk. Jane Fonda je čtyřiasedmdesát, Geraldině šedesát osm, Richardovi sedmdesát osm. Ale pracovali jako perfektní profesionálové. Byli v dobrém zdravotním stavu, vždyť třeba Jane Fonda stále cvičí, píše knihu, natáčí. Stejně tak ostatní – aktivní lidé, které činorodost přece jen odlišuje od většiny seniorů. Na scénáři se jim líbila ani ne tak samota stáří – tu oni moc neznají – jako spíš solidarita a přátelství.

To vypadá, že jste měli na place dobrou partu…

Přesně tak. Navíc jsme měli dva skvělé tahouny – Guy Bedos je rozený komik a má vyostřený smysl pro humor. Odbourával nás. Druhým byla Jane, která přiletěla až z Ameriky a chtěla si to užít. Byla jako skautská vedoucí – vodila kolegy na procházky, vymýšlela různé akce a výlety po Paříži.

Film Co kdybychom žili společně? Na snímku Pierre Richard a Jane Fonda.

Dařilo se vám vždycky sladit jejich energii a nápady?

No, bylo to zábavné. Pierra Richarda musíte pořád brzdit, má tendenci vnášet do hraní burlesku. Když jsem ho mírnil, měl pocit, že hraje málo. Obdobně na tom byla Geraldina Chaplin – měla různé groteskní úpravy textu nebo situací, bylo třeba s nimi citlivě pracovat. Ale většinou s tím u kolegů uspěla. Jane doplácela na jazyk. Její francouzština není úplně dokonalá, tak mě někdy zaskočila. Claude Rich chtěl zase věčně řešit, co bude zítra a pozítří a popozítří. To víte, osobnosti.

Až uvidí váš film čeští důchodci, budou nepokrytě závidět. Opravdu se mají francouzští senioři tak dobře, že mohou pít šampaňské, jíst drahé sýry a nosit trička značky Lacoste?

Nejste první, kdo se mě na to ptá. Přiznávám, že zdaleka ne všichni. Ve Francii se hodně mluví o finančním zajištění důchodců, panují tam rozdíly. Nejlépe je na tom asi poválečná generace, tzv. revolucionáři roku 1968. Předchozí ročníky jsou na tom hůře. Je to pořád třaskavá otázka. Na druhou stranu, postava Chaplin je ve filmu bohatá dědička s pěkným domem, kde se nakonec všichni sejdou. I proto mají dobré podmínky, bydlí pod jednou střechou. A to šampaňské? To mám z domova. Dědeček s babi při každé návštěvě otvírali víno nebo šampaňské, patřilo to k dobré náladě a pohostinnosti. Vždycky na to peníze musely být! Tak jsem chtěl ukázat, že i ve stáří může člověk zažívat hezké chvíle s přáteli – řekněme jako jistou inspiraci. I když je jasné, že kvalita láhve bude vždy závislá na výši renty.