Nechť hostina započne. Těmito slovy startuje zdánlivě nevinná pohanská slavnost v hororu Slunovrat. V kulisách poetické švédské vísky, za slunného dne a ve společnosti sympatických lidí. Právě sem přichází ústřední pár filmového příběhu, aby se pokusil osvěžit svůj skomírající vztah. Jak se ale záhy ukáže, ocitli se Dani a Christian ve špatný čas na špatném místě.

V místní vesničce, zcela odstřižené od okolního světa, se totiž jednou za devadesát let koná o letním slunovratu zvláštní slavnost. Od chvíle, kdy se nechají vplést do tenat rituálů, jejichž ráz je čím dál děsivější a méně ovladatelný, mění se jejich pohodová letní dovolená v peklo.

Snímek, který trhá rekordy v evropských kinech, je druhým filmem amerického režiséra Ariho Astera (Děsivé dědictví). Rodilý Newyorčan má dar pozdvihnout prostou hororovou linku na komplexní, a přitom zábavnou podívanou. Nápaditě pojímá motivy partnerských vztahů, kultů a rituálů, jež potřebujeme.

Mimochodem, do scénáře prý režisér prolnul čerstvou zkušenost z končícího tříletého vztahu. Takže kdoví možná za hrdinku dosadil ve svých úvahách i bývalou partnerku.

Návrat mrtvé dcery

Rituály, k nimž se lidé někdy utíkají a které se mohou vymknout, lákaly tvůrce thrillerů odjakživa. Jedním z nich je irsko-britský Pohanský rituál z roku 2011 z dílny Davida Keatinga. Manželé Patrick a Louis se i po devíti letech trápí ze smrti jediné dcery, kterou brutálně napadl divoký pes.

Rozhodnou se opustit město a na tichém venkově chtějí navždy spálit mosty. Od zdejších obyvatel se ale doslechnou o rituálu, který jim může na tři dny dcerku přivést ze světa mrtvých. Je nabíledni, že tenhle experiment se záhrobím nemůže dobře dopadnout.

Pomalé prokletí

A do třetice rakousko-německý snímek Prokletí čarodějnice (v originále Hagazussa ve staré němčině „čarodějnice“). Lukas Feigelfeld ji natočil ještě jako absolventský projekt na berlínské filmové škole, ale navzdory minimální zkušenosti přivedl na plátno podařenou baladicky laděnou podívanou na dané téma.

Líčí příběh osamělé ženy v horách, jež se po smrti matky stane pro blízkou ves divnou existencí a vyslouží si nálepku čarodějnice. Režisér pracuje skvěle s náladou alpské přírody, jíž vtiskl nádech mytologického místa. V mučivě dlouhých záběrech (jež nejsou pro každého), kde sledujeme v detailu tu akné hrdinky, jindy užovku vinoucí se jí po krku či pomalé šílení ve večerní samotě, nicméně rafinovaně stupňuje film k extrémům, v nichž si hraje s tabuizovanými tématy.