Jak jste na brance narazil?
Našel jsem před třemi lety článeček Jana Urbana o militantních organizacích napojených na Rusko. Zaskočilo mě, že je tam i slovenská skupina, tak jsem si ji vyhledal na Facebooku. A bylo mi jasné, že je to dobré téma. Odráži celkovou nejistotu ve společnosti, která jde ruku v ruce s populismem a potřebou vlády pevné ruky. Tihle hoši to perfektně vychytali.

Byli svolní ke všemu, nebo se jim do něčeho nechtělo? 
Paradoxně nejochotnější byli ve scénách výcviků… Chápali to jako sebepropagaci.

z filmu Psí ostrov
Den do Berlinale. Filmy a Me Too

Mimochodem, neřešil jste vy sám etickou otázku, zda jim neděláte trochu reklamu?
Přemýšlel jsem o tom. Ostatně méně sdílní už byli chlapci ve svém domácím zázemí, někteří to vůbec nechtěli točit. Ale právě to jsem tam potřeboval, aby bylo vidět, že žijí úplně normální životy a na první pohled vypadají jako každý druhý dvacetiletý kluk, někdo v kvádru a kravatě, jiný intelektuál v kavárně.

Jdou napříč profesemi, vysokoškolští studenti, voják, vědecký pracovník… Když jsem je začal natáčet před třemi lety, připadali mi jako dětští vojáci. Většině bylo patnáct. Jak začali být díky Facebooku známější, nabalovali se na ně i starší ročníky, třeba čtyřicetiletí muži. Z Bratislavy i vesnic.

Zdroj: Youtube

Video: Trailer Až přijde válka

Proč mají podle vás potřebu se takhle aktivizovat?
Spojuje je to, že jim něco v životě chybí. Jakýsi status důležitosti. Výcviky jsou to velmi drsné, občas při nich kolabují, a když jimi projdou, mají pocit výhry. Možná tím zakrývají i určitou nejistotu ze světa, kde žijí.

Kolik jich je? 
Kolem dvou set. Zatím. Vedou zdatnou agitaci, pochodují ulicemi s vlajkami, řeční ve školách o vlasti, síle Slováků a o tom, že je potřeba národní hrdost masírovat do povědomí lidí.
Jinými slovy noví nacionalisté.

Na vratech od garáže divadla Husa na provázku se v roce 2018 objevilo graffiti o Zemanovi. Vytvořil ho brněnský streetartový umělec Timo.
Zeman z hrobu, hlásá graffiti na vratech divadla Husa na provázku

Upřímně řečeno, tyhle tendence se objevují i jinde v Evropě, v Maďarsku, POlsku, Francii. Protože existují politici, kteří to klima vytvořili. I náš současný prezident rozdmýchává nesnášenlivost. Právě tyhle signály domobrance povzbudili, nač otálet, když protiemigrantskou a protiunijní politiku hlásají i nejvyšší představitelé v zemi.

Kdyby nálada byla jiná, nejspíš by zůstali v lesích. Ale takhle si říkají čísly místo jmen a vytvářejí jakýsi orwellovský model.

Z některých záběrů jde strach, třeba pasování do hodnosti Killer. Jak se k tomu staví jejich rodiče a okolí?
Většinou laskavě přihlížejí. Přijde jim to jako neškodný koníček, takový skauting. Maminky jim rády vyžehlí maskáče a dovezou na cvičiště. Pokud jde o jejich okolí, je to vlastně totéž. Tiché přikyvování, žádný vyložený protest nebo odpor jsme nezaznamenali.

Určitá konfrontace s odlišným názorem ve filmu schází.
Vím, chtěl jsem ji tam mít. Ale Nenašel jsem nikoho, kdo by je jako extremisty pojmenoval. Hoši si dobře hlídají svou hranu, aby moc neprovokovali, aby je nemohli zakázat. Nazývají se apolitickou skupinou. Přitom minimálně dva se chystají do politiky. I když to třeba německé televizi, která ve filmu vystupuje, zapřeli.

Jak reagovalo na dokument festivalové publikum?
Někteří lidé byli rozpačití, nejsou zřejmě zvyklí dívat se na podobné záběry, aniž by jim člověk nepředložil i zhodnocení. Tady v Berlíně má film další konotace, jsme v zemi, jejíž historie je pořád živá. Specielně Němcům musí tahle skupina připomínat jednotky SA. Cítím z reakcí strach z toho,  co by mohl film způsobit.

z filmu Dívka za zrcadlem
Dívka za zrcadlem aneb Vilhelmová se rozhoduje mezi Dykem a Kaiserem

Překvapilo mě, kolik lidi zůstalo po projekcích na debatu. Zjevně film vyvolává potřebu ho dovysvětlit, dopřát si možnost názorové konfrontace. Padla několikrát i otázka, kterou jste zmínila - zda nesloužíme propagaci téhle divné party.

Vy sám se toho nebojíte?
Ne. Kdybychom zaznamenali jen jejich bojové momenty, možná by obava byla na místě. Ale my ukazujeme i zázemí, to, že něco jiného říkají a jiného dělají, vidíme odvrácenou stranu jejich aktivit. Jsem přesvědčený, že mravokárský přístup by mu spíš uškodil.

Chceme, aby si divák sám utvořil názor. Ted nás čekají další festivaly, v Záhřebu a Varšavě, na podzim půjde film do českých kin, i tam plánujeme debaty.

Václav Vorlíček
Václav Vorlíček: Táta mi říkal:"Prosím tě, kam na ty koniny chodíš?"