Debutů hodně, příslibů málo. Tak vypadá v posledních dvou letech situace v domácí kinematografii, kde se o slovo hlásí řada začínajících filmařů, jejichž první díla putují až na výjimky rovnou do kin. Zdaleka ne všechna tam ovšem patří a ne o všech autorech lze říci, že si zaslouží, aby za jejich počin divák zaplatil. Olmo Omerzu, absolvent FAMU, je jednou z výjimek, který na tuto výsadu dosáhne.

Upozornil na sebe už debutem, s nímž pražskou filmovou školu absolvoval filmem Příliš dlouhá noc. Měl sice své slabiny, nicméně autor v této zajímavé psychologické črtě o setkání čtyř různých lidí na jednom večírku, při němž ti mladší nečekaně rychle dospějí, ukázal, že má cit pro povahovou kresbu a mezilidské vztahy i smysl pro detail.

Nahlíží do zákulisí jedné rodiny

Jeho druhý snímek nazvaný Rodinný film, který teď vstupuje do kin, to nejen potvrzuje, ale také dokládá, že Omerzu ušel o další kus dál. Režisér (se scénářem mu pomáhal kolega Nebojsa Pop Tasic) tentokrát nahlíží do zákulisí jedné rodiny. Respektive zkoumá, jak křehké základy má a co všechno se může stát, když jsou narušeny.

Vybral si k tomu vcelku přesvědčivou výchozí situaci: rodiče středního věku se rozhodnou dopřát si předvánoční plavbu na jachtě kdesi v Tichomoří a doma nechají dvě děti, které za nimi mají na Vánoce přiletět. Celou dobu jsou ve spojení přes Skype a zdánlivě nejde o nic mimořádného. Rodiče užívají krásy exotické přírody, jejich starší dcera pořádá doma večírky a mladší syn díky tomu poprvé zažívá, co to je být okouzlen druhým pohlavím…

Na obou stranách se ale rodina začíná docela plíživě vnitřně bortit. Dcera po určité době přestává zvládat chod domácnosti, její bratr (který trpí odloučením od rodičů nejvíc a do něžných sympatií k sestřině kamarádce de facto promítá svou potřebu mateřské lásky), začne chodit „za školu", a také rodičovská idyla mezi panenskými ostrovy dostává trhliny. A pak se jednoho dne rodiče odmlčí. Nejsou na Skypu, ani na mobilu…

Omerzu vypráví příběh rozklížení jistot čtyř lidí zajímavým způsobem, doplněným navíc o pohled pátého člena rodiny psa, který s rodiči plavbu absolvuje. Každého z této malé svébytné jednotky osudová cesta poznamená, nic už po ní není jako dřív.

To, co se jeví jako zdánlivě neotřesitelné, se může během krátké doby sesypat jako domeček z karet. Stačí jedno lehkomyslné rozhodnutí jež spustí lavinu malých i velkých lidských dramat a bolestných faktů, které rodině zasadí kritické rány. Omerzu staví v zásadě na modelové situaci, nicméně prostředky, jimiž ji rozvíjí, jsou invenční a trefné.

Emotivně nejsilnější je linie zvířete

Vzdálenost mezi hrdiny, zprvu jen vnější, se fakticky i symbolicky odráží v jejich propasti vnitřní (čemuž napomáhá i volba exotických ostrovních kulis, které pocity odcizení a stoupajícího neklidu násobí).

Emotivně nejsilnější i nejpádnější je zmíněná linie zvířete. Osamělost psa na pobřeží bičovaném deštěm vydaného na pospas živlům je působivá i beze slov. A přitom právě jeho příběh jakkoli je možná mírně nadsazený řekne o tom, co se stalo a jaký dopad událost na zúčastněné má, úplně všechno.

Na mladého filmaře má Omerzu v životních hodnotách a vztazích až překvapivě jasno. A způsob, jakým o nich vypráví, nenechává diváky v klidu. Dobře si vybral i obsazení: kromě spolehlivých hereckých jistot Karla Rodena a Vandy Hybnerové tu své „dětské" party výtečně zvládli Jenovéfa Boková a hlavně mladičký Daniel Kadlec. Po Příliš dlouhé noci si pod taktovkou téhož režiséra znovu zahrál Martin Pechlát.

Dodejme, že výrazný podíl na přesvědčivé vizuální náladě gradujícího dramatu má kamera Lukáše Miloty a hudba Šimona Holého.

Rodinný film je pro českou kinematografii dobrou zprávou. Tím spíš, že si ho všimli i na zahraničních festivalech, odkud si ještě před domácí premiérou tvůrci odvezli i dvě ceny. Právem jeho autor bravurně zvládl žánr rodinného dramatu, které je navíc svou výpovědí sdělné i za našimi hranicemi. Nezbývá, než mu držet palce v našich kinech. Rodinný film si přízeň českých diváků zaslouží.

Zdroj: Youtube