Martin Hofmann se musel při natáčení snímku o Václavu Havlovi snažit, aby nebyl v roli Pavla Landovského moc divoký. Temperament hereckého bouřliváka a Havlova kamaráda mu ale sedl, to potvrzuje i film. Olga je opakem, její síla vycházela zevnitř.

Tyhle tiché, ale přitom silné povahy se asi těžko hrají. Jaký jste si k Olze našla klíč?
Každý z nás určitě zná lidi, kteří při hovoru s vámi přikyvují a vy vidíte, že si uvnitř myslí něco jiného. A pak jsou ti, co mlčí, naslouchají, a znenadání pronesou pár slov a je to jak říznutí do vzduchu. To byla Olga. Klíč jsem pro ni nehledala, prostě jsem se jen strašně snažila, aby to na plátně bylo.

Scénář jste od režiséra dostala krátce poté, co jste se sama doma vrátila k Havlovým textům. Objevila jste v nich po letech něco nového?
Na Havlovi je krásné to, že nebyl rozený politik, tohle prostředí a státnické proslovy mu byly vzdálené. Když člověk pročítá jeho texty, vidí, jak si v nich i poté, co vstoupil do politiky, uchovával to, co mu bylo vlastní. Laskavost, ostych, skromnost. Nepsal prázdné fráze a vycucané věty ve stylu – tohle tam dám, to bude fungovat. Jak to politici, sledující, aby působili dobře navenek, často dělají. Havel byl čistý, držel si odstup a viděl věci ve velkém celku. Proto se jeho řeči pořád vydávají, i v mnoha jazycích.

Protože pořád fungují.
Ano. Je to podobné jako s Boženou Němcovou, kterou teď hraji v televizní sérii. Natáčela jsem ji souběžně s Havlem. Většina si vybaví Babičku s Libuškou Šafránkovou a Němcovou na pěti-stovce a tím to končí. Jakmile se ale dostanete hlouběji, dojde vám, kým opravdu byla a co znamenala ve své době.

Kdybyste si měla vybrat nějakou vlastnost Olgy Havlové, co by to bylo?
Myslím, že by mi neuškodila její skromnost. A odstup. Někdy se moc prožívám, mám egoistické sklony. Ale ostrá bývám podobně jako ona.

Co její tolerance ve věcech nevěry?
Tolerance? Tak v tomhle směru myslím, že jdu v životě příkladem… Lidi se často bojí autenticity, ale já oceňuji ty, kteří dokážou žít svobodně. Udělat si život pro sebe na míru. Jako to měli Václav Havel s Olgou. Kdo jim do toho může mluvit? Nebo házet kameny? Já to respektuji. Netvrdím, že je to sem tam nebolelo. Ale byl to jejich život, jejich kus odvahy.

Takže byste si ho dokázala představit jako partnera?
To asi ne. Vážím si ho jako morální a občanské autority, ale v partnerství potřebuji muže spíš rozhodné. Tím on nebyl.

Film nabízí i vypjaté scény z tehdejší doby. Vryla se vám některá z nich do hlavy?
Drsná byla ta, kdy policajti vymlátí hospodu při koncertu Plastiků a svatbě. To mi opravdu zatrnulo… Uvědomila jsem si, že takhle lidé fakt žili. V atmosféře ponižování, agrese a nejistoty. Na mě jako Berana tyhle momenty působí jako červený hadr, určitě bych se chtěla ve stejné si-tuaci taky rvát. A skončila bych nejspíš za mřížemi. Věděla jsem, že to je všechno jen jako, kolem byly kamery a kaskadéři, a já měla stejně chuť se s nimi prát. Je dobré si připomínat, jak to bylo. Že disidentství nebyla jen intelektuální selanka, ale i nebezpečný život, často až na dřeň.

Možná i to Olgu s Václavem pojilo.
Určitě. Většina lidí se soustředí na jejich milostný trojúhelník. Ale oni spolu prožívali i tyhle zásadní chvíle.

Havla ve filmu ztvárnil Viktor Dvořák. Věřila jste mu v každé chvíli?
Naprosto. A trochu jsem se o něj bála. Asi jako Olga o Havla. Měl to nejtěžší z nás všech. Aby moc nenapodoboval, aby Havlův charakter uřídil, aby nebyl unavený. Měli jsme luxus dvou obrazů na den, což byla na jednu stranu výhoda, na druhou se to všechno vypilovávalo, jelo se nadoraz. Zkoušely se různé varianty scén a záběrů, člověka to vyčerpává. Viktor měl nejvíc obrazů, soucítila jsem s ním, bylo znát, že toho má někdy moc.

A do toho ty věčné cigarety.
Cigára byla pekelná, to ano. Ani jeden z nás nekouří, respektive jsme odnaučení kuřáci. Naštěstí jsme měli na place bylinkové, bez nich bych to asi nedala. Ale musím se vám přiznat, že když teď narazím na někoho, u koho vidím ty tenoulinké bílé, tak si s ním zase jednu dám.