Příběh o neznámém muži. S touto představou začínala režisérka Agnieszka Holland přípravy filmu Šarlatán, který měl ve čtvrtek večer světovou premiéru na Berlinale. „Byl to klam. Čím více informací jsme sbírali, tím častěji jsme zjišťovali, kolik lidí jeho jméno zná,“ říká. „Ve štábu nebyl snad jediný člověk, jehož babičku či tatínka by Jan Mikolášek neléčil. A i když se o tom mnoho nemluví, má i své pokračovatele.“

Bezohledný despota

Film, k němuž napsal scénář Marek Epstein, zachycuje hrdinu ve dvou časových rovinách, jež jsou vizuálně odlišeny – vzpomínky na mládí mají jasně zářivé barvy, současnost halí režisérka s kameramanem Martinem Štrbou do tmavších tónů, jež zvolna přecházejí do ponuré ocelové šedi dokreslující temná padesátá léta.

V první půli se seznamujeme spíše s jeho léčitelskými začátky, profesní posedlostí a každodenní klientelou. Poté se vyprávění přesouvá i k jeho soukromí, respektive vnitřním démonům vyvolávaným sadistickými sklony, jimž se snaží uniknout skrze svého asistenta a důvěrného přítele v jedné osobě, s nímž bezohledně manipuluje. O hudbu k filmu se postaral režisérčin dvorní skladatel Antoni Komasa-Łazarkiewicz, významnou roli hraje i Antonín Dvořák, zejména jeho Rusalka. „Hledali jsme árie, které by určitými motivy propojily oba léčitele, Mikoláška a Mühlbacherovou, u níž se v mládí Jan učí. Rusalka to vyhrála,“ vysvětluje Holland.

Proč Mikolášek?

Fenomén léčitele, jehož vyhledávali i vysocí političtí činitelé a umělci, i jeho odvrácená strana má podle Holland aktuální přesah. „Když jsme oslovovali producenty, padala častá otázka proč právě Mikolášek? Jsem přesvědčená, že jeho osud má univerzální linku včetně pokrytectví ve vnímání jinakosti, třeba homosexuality. Zažíváme určitá schémata společenských a osobních vztahů, která mají vliv na naše podvědomí. Optimisté to vnímají jako možnost přeměny a růstu, pesimisté vidí vývoj černě, záleží na úhlu pohledu,“ míní filmařka.

Festival Berlinale:

„Byl to náročný a vyčerpávající úkol,“ svěřil se Ivan Trojan, který hraje titulní postavu a jehož výkon je dle očekávání strhující. „Sváděl jsem s Agnieszkou takovou malou bitvu. Ona chtěla pro mého hrdinu víc temnoty, já ho prosvětloval. V příběhu projde velkou proměnou, nejprve si diváky získá, pak je postupně ztratí. Bál jsem se, aby ho publikum nezatratilo úplně.“ Vyjádřil se i k velmi intimním momentům s kolegou Jurajem Lojem. „Pokud jde o explicitní homosexuální scény, mohu vás ujistit, že zůstalo jen u těch před kamerou,“ dodal s úsměvem.

Chápat jinakost

O tom, že o účast ve filmu má zájem i jeho syn, se prý dozvěděl Trojan až zpětně. „Netušil jsem, že se Josef přihlásil do castingu. Ale Agnieszku napadla myšlenka, že by otec se synem mohli hrát tutéž postavu v různých časových rovinách. Znervózňovalo mě to. Ale když jsem se byl podívat tajně na denní práce, viděl jsem, že Josef je dobře připravený.“ Josef přiznal, že to byl odvážný počin. „Paní režisérka je taková osobnost, že mi její nabídka vyrazila dech. A po pravdě, mám ho vyražený pořád,“ řekl.

A poselství filmu? „Věřit přírodě a snažit se respektovat jinakost. Chápu tak i titul Šarlatán. Protože svádí k neklidu a pochybám. Šarlatáni nás vždycky budou dráždit a probouzet rozporuplné emoce. A ty chtějí lidé v kině prožívat,“ soudí Ivan Trojan o filmu, jenž vstoupí do českých kin 26. března.