A nyní, po úspěšné komedii Hodinový manžel a snímcích Manžel na hodinu a Jak se zbavit nevěsty, začíná natáčet další vztahovou komedii. V hlavních rolích filmu Dvě sestry a jedna svatba se představí Anna Polívková, Ester Geislerová, Jaroslav Plesl nebo Jan Dolanský.

Vypadá to téměř jako železné pravidlo – s každým létem natočíte nový film. Je to tím, že coby divadelní režisér zkrátka nemáte o prázdninách co dělat?
Film se připravuje minimálně rok. Co se týká tohoto titulu, byly to roky dva. Prázdniny jsou na natáčení ideální. Den je dlouhý, kvůli světlu a herci mají povětšinou divadelní prázdniny… Musím se přiznat, že jsem musel s divadelními režiemi lehce zvolnit, stihnu tak maximálně 2–3 za sezónu, z čehož jednu dělávám většinou v Polsku.

Spousta režisérů má mezi jednotlivými filmy víceleté prostoje a vám se scénáře i nabídky jen hrnou…
Nehrnou. Píšu si je sám, nebo ve spolupráci. Nyní třeba s Marcelem Bystroněm. Většinou mám rozpracováno několik projektů, některý prostě vyjde rychleji a jiný si počká. Nejsem líný pracovat na několika věcech zároveň. To bude asi ten důvod.

A váš úplně první film? Jak jste se k němu dostal?
K filmu jsem se dostal přes psaní. Stvořil jsem několik divadelních her, některé s dramatikem a scenáristou Petrem Kolečkem. Petr začal celkem brzo psát pro televizi a mě to lákalo taky. Chytil jsem se u jednoho seriálu, a pak jsem začal vyvíjet další námět s názvem Hodinový manžel. Ale centrum vývoje MPP (Media Pro Pictures) se rozpadlo. O námět projevil zájem HCE (Holywood Clasic Enterteiment), představovali si však film. Napsal jsem scénář a pak se hledal režisér. A vždycky, když to odmítl Jan Hřebejk, Jiří Vejdělek nebo Milan Šteindler, tak jsem nesměle podotkl, že bych to taky mohl zkusit… No, nakonec ho vidělo přes 300 tisíc diváků. A já už teď točím čtvrtý film.

Hodinový manžel měl naprosto mimořádné herecké obsazení, čím se vám tenkrát podařilo přesvědčit hvězdy jako Bolek Polívka, David Matásek, Nina Divíšková a další?
S někým jsem se znal z předchozí práce. Davida Matáska například z projektu „Bouda“ v Národním divadle a Bolka vlastně přes jeho dceru Kamilu, která byla mojí spolužačkou v ročníku. Další musel přesvědčit scénář. Ale tak je to dodnes. Scénář je to, co je nejpřesvědčivější… když tedy pominu honorář. Ale ani ten nehraje většinou rozhodující roli.

Že se ve vašem novém filmu opět objevuje svatba, je jen shoda náhod? Anebo jde o nějaké volné pokračování vašeho loňského hitu?
To je naprostá náhoda. Jde o zcela svébytný příběh. Poprvé zkouším natočit film, kde bude hlavní postavou žena. Sice se chová tak trochu jako chlap, ale řeší ryze ženskou situaci.

A o čem tedy váš nejnovější film je?
Maruška Palečková (Anna Polívková) se dostala mezi dva muže. Jeden (Jan Dolanský) je vtipný a zábavný, ale nepobral moc na zodpovědnosti. Druhý (Jaroslav Plesl) je takový mužný a rozumný, ale má si zase brát Maruščinu sestru. Není to jednoduché… Většina děje se odehrává v Únětickém pivovaru na koncertu kapely Brutus, kdy je většina obyvatel lehce pod vlivem.

Jaký máte vůbec vztah ke svatbám?
Vlastně nevím. Kromě své vlastní, která se vynořuje z temnoty vzpomínek velmi mlhavě, jsem se svateb moc neúčastnil. Pro mne je to takový divně kostýmovaný mejdan. Vnímal jsem intenzivně, když jsme měli obřad v kostele, ale ta podivná lidovost potom, spojená s alkoholem a infantilními zvyky, mě moc nebaví.

Proč točíte téměř výhradně komedie?
Vnímám svět jako prostor, kde vše, co se tu děje má jeden cíl – pobavit. Jasně, že třeba letadlo letí, aby dopravilo cestující z bodu A do bodu B, ale vedlejším efektem, je legrace. A já si myslím, že to je hlavní. Sex je tady taky proto, aby se vytvořila nová generace, ale kolikrát za život ho děláte za tímto účelem. S takovým postojem ke světu nemůžu dělat temná témata jinak, než že z toho vyjde komedie.

Na divadle jste posledních pár let věnoval politickým tématům, vaše satirické kabarety se úspěšně hrály v Rubínu i v Divadle pod Palmovkou. Nenapadlo vás udělat něco podobného i jako film?
Zkoušeli jsme připravit scénář, kdy si spletou na nějakém mejdanu na ruském konzulátu opilého prezidenta s opilým ruským regionálním politikem. Spícího prezidenta pak posadí na letadlo a šup s ním do Permu. Tam ho předávají manželce, ale ta ho nechce, že prý to není on. Tak ho hodí na ulici. A prezident, když se probouzí, tak kouká – nad ním stojí Lenin, Stalin, Brežněv a další komunistické postavy (v Rusku se totiž za tyhle figury převlékají bezdomovci a fotí se za peníze s turisty u soch, které tam zbyly z dob SSSR). A náš opilec říká, že je českým prezidentem a oni mu vysvětlují, že přestože je mu fakt hodně podobný, tak s tím, že tam neprorazí, protože nemá sochu… atd. atd. Měl končit v blázinci… Než se film připraví, tak přestane být aktuální. To je úděl politických témat.

Prý jste vyučený dřevomodelář, je to pravda, nebo nějaká zdařilá mystifikace? Nějak si vás u ponku nebo s hoblíkem neumím představit.
Je to tak. Po základce jsem se vyučil dřevomodelářem, pak jsem si udělal maturitu na strojní průmyslovce a byl jsem předurčen dělat kariéru ve Škodě Plzeň. Jenomže jsem byl extrémně manuálně nešikovný. Dokázal jsem se i vytrnout vrtačkou, připravit o kousky prstů na hoblovce a tak. Rozhodl jsem se tedy ze Škodovky utéct, a protože jsem už tenkrát tíhl k divadlu, požádal jsem o práci tam a okamžitě ji – jako kulisák – i dostal.

Všechny vaše bizarní zkušenosti jste dokázal dost dobře zúročit. Téma manuální zručnosti či nešikovnosti se třeba objevilo v debutu Hodinový manžel… Co dalšího z vašeho života jste promítl do svých filmů?
Mám vlastně tři zdroje, jako většina autorů. Fantazie, viděné či čtené zážitky a vlastní život. Ve filmu Dvě sestry a jedna svatba zužitkovávám zážitky z obce Jetenovice na Horažďovicku, kde má naše rodina chalupu. Tam byly časovými milníky – kromě zemědělského cyklu – koncerty kapely Brutus, na nichž vznikaly nebo zanikaly vztahy, či byla rovnou počata nová pokolení. A postava Marušky Palečkové je inspirovaná konkrétní osobou. Před scenáristou si nemůže být nikdo jistý svým příběhem… To je jasné.

Prý jste se dokonce živil jako loutkoherec? Kdy a jak vás napadlo, že z profese herce přesedláte na režii? Při nějakém ranním představení pro rozjívené děti?
Velmi rychle. Můj herecký talent je něco, co prostě není. Jak to zjistili, tak už mi dávali jen role typu holubi v Popelce, které jsem vytáhnul zpoza paravánu na drátu, aby je Popelka nakrmila. To je dodnes můj strop. Tehdy mě bavilo si věci psát a sám jim dávat tvar. Pak jsem ještě rok dělal „jakéhosi“ režiséra v Chebu, kde jsme potom, co odešel soubor Buchty a loutky do Prahy, založili skupinu čtyř loutkářů, a já tam psal pohádky a režíroval. U toho jsem už studoval divadelní vědu na Masarykově univerzitě v Brně a jezdil kvůli tomu přes celou republiku ve staré škodovce. Jednou jsme hostovali na Provázku a představení viděl profesor Scherhaufer. Na chodbě tam na mě řval, jak to, že to dělám bez školy, ať se koukám přihlásit na JAMU. Tak jsem se přihlásil.

Zmiňoval jste, že divadlo děláte už většinou jen v Polsku. Proč?
Zvou si mě tam, mají mě tam asi rádi a uvádějí tam moje hry. Já je na oplátku mám taky rád.

Když už jsme se dotkli vaší inklinace k politickým tématům, jak vnímáte to, co se v Polsku v současnosti děje?
To je neštěstí. Když se spojí touha po moci s nezdravým celonárodním náboženským katechismem, tak to nemůže dobře dopadnout.

Myslíte si, že i v takových chvílích může divadlo pomoci?
Možná částečně. Ale tady je nutné vyjádřit jasný občanský postoj. A toho se alespoň moji polští divadelní přátelé nebojí.

Ten nejneuvěřitelnější a zároveň nejdojemnější scénář vám ale napsal život – před pár lety jste onemocněl, musel na transplantaci a vaše žena vám darovala ledvinu. To je téměř námět na holywoodský film, ne?
Není. Teď jsem viděl film „Pěkně blbě“ a to mě nadchlo, v něm hlavní hrdina musí sbalit holku, která je v kómatu. To je problém. Mně jenom selhaly ledviny a Petra se zachovala úžasně. Vlastně úžasně nezodpovědně vůči svému zdraví. V Ikemu byli taky všichni skvělí… Ale pak žádné komplikace, žádné rozchody, žádné scény, kdy to chce manželka zpátky a rve mi to z těla, nic… Pořád harmonie. Kde je nějaké drama? Kdo by se na to koukal?

Neměl jste potřebu nějak divadelně či filmově zpracovat i tuto zkušenost?
Teď to budu psát pro jedno krakovské divadlo. Ale to je taková fantazie. V Ikemu se občas dělají řetězové transplantace, kdy dárci nemohou dát orgán přímo nemocnému, kvůli neshodě, tak si je dají křížem s jiným párem. Jednou tam bylo dokonce sedm párů. Já si představoval, co asi během té operace dělají jejich duše, zatímco těla operují… Bude to hra o setkání lidí v meziprostoru, kteří nemají vůbec nic společného. Potká se tam např. profesor sociologie s hajným. A zatímco se seznamují, tak mezi nimi lítají jejich orgány.

Říká se, že když se člověk ocitne v mezní situaci, začne najednou rozlišovat věci na nedůležité a ty skutečně podstatné. Ověřil jste si to i sám na sobě?
Je to možné. Mě naopak potěšilo, že když jsem byl asi před rokem na oslavě sedmdesátých narozenin Divadla Petra Bezruče a vyváděl jsem tam v rámci jisté charitativní akce dost nepatřičnou recesi, tak ke mně přišel Petr Kolečko a řekl: „Ty seš furt stejnej blbec!“ Tak jsem měl radost.