Jak se člověk přerodí z novináře v režiséra?
Já jsem chtěl ten film dělat vždycky, ale bral jsem to nějak oklikou. Několik let jsem žil v Berlíně, točil jsem videoklipy, psal knížky, bavil jsem se jako DJ. A vedle toho jsem dělal novinařinu, což mi připadá jako vzrušující práce. Jezdil jsem a pořád jezdím na filmové festivaly, kde můžu vidět během krátké doby spoustu filmů a být v obraze. A navíc ty rozhovory. Když jsem kdysi začínal v časopise, nesnášel jsem je. Ale postupně jsem se je snad naučil dělat. Je to zkušenost, která v dokumentu vyloženě přijde vhod. Pořád se tam ptám. Přitom nejde jen o slova, ale i o řeč těla, vcítění. Bez novinařiny bych to nedokázal.

David Ondříček
Režisér David Ondříček k jubileu Samotářů: Dnešní mladí jsou víc osamělí

Čím vás Miro Žbirka okouzlil? Nepřipadáte mi jako typický fanoušek jeho muziky.
To začalo ve chvíli, kdy jsme hledali hudbu k dokumentu King Skate. Chtěli jsme, aby šla s náladou filmu, ale v Čechách nám přišlo všechno smutné a temné. Skladby Mira Žbirky se mi zalíbily, a tak jsme je použili. On přijel na premiéru do Varů, film se mu líbil, povídali jsme si. Kateřina Černá z produkční společnosti Negativ pak přišla s návrhem, že by bylo fajn něco o něm natočit.

Sedli jste si hned napoprvé?
Byl jsem snad dobře připraven, scénář mi pomáhal psát autor žbirkovské publikace Zblízka Jan Vedral. Na mnoho lidí působí Miro jako nudný chlapík v brejličkách, bez kontroverzí v bulváru. V tomto ohledu má nevzrušivou image. A přitom je to velmi vtipný a vstřícný člověk. Má neobvyklý smysl pro humor. Lidem se v určité životní fázi stává, že se zamknou ve své komfortní zóně. Meky se nezacyklil, žije současností. Zajímá se o dnešní hudbu, dívá se na filmy, je to poutavý vypravěč.

Jaká byla vaše představu?
Nechtěl jsem dělat pomník. Ani opakovat klišé třeba prvoplánové spojení Žbirky s Beatles. Na každém druhém plakátě je k němu šoupnou. Raději jsme se nebrali vážně. Hodně jsme pak se střihačem Šimonem Hájkem přemýšleli o záběrech, jejich emoci a síle. Každý záběr má hodnotu estetickou, kdy vnímáte barvy, kompozici, ale i stáří. Podle toho, jestli je to film, či video. Má také hodnotu symbolickou a emocionální. Chtěli jsme, aby emoce byla v každém záběru. Pak je možné jít proti očekávání: když stavíme mejdanovou náladu v bratislavském klubu, ukazujeme jak autentický V-klub, tak taneční nálady z jiných klubů, modelku Twiggy na přehlídkovém molu a holku v plavkách na pláži.

Stalo se, že Miro někdy stopl natáčení?
Ne. Naopak, choval se nesmírně autenticky, což se podařilo díky tomu, že jsme nevypínali kameru. Zachytili jsme tak i všeříkající zamyšlení. To je výhoda filmových rozhovorů, že na rozdíl od těch literárních vidíte, jak v člověku pracují emoce.

První den festivalu. Marek Eben.
Zrušený karlovarský festival? Nejvíc mi budou chybět lidi, říká Marek Eben

Nevadilo Mekymu citlivé téma smrti jeho bratra?
Znal témata dopředu, koneckonců šlo o jeho život. Byl ready. Samozřejmě se k tomu občas vracel a leccos měl potřebu dovyprávět. Ale neměl důvod být zaskočen.

Zmiňujete i nehodu zpěvačky Mariky Gombitové, ve filmu to však působí dojmem, jako kdyby zemřela. Nechtěli jste s ní při dotáčkách mluvit?
Chtěli. Ale řešilo se to tři čtvrtě roku, ona to různě odsouvala. Tak jsme od toho upustili. Asi to tak mělo být. Vystavěli jsme to jinak, a kdybychom tam najednou vložili observační scénu, mohlo by to nakonec působit zvláštně. To je ta zrada žánru: observační film má tendenci být vážný, zpytující. My jsme to cíleně zbourali. Bolesti jsme naťukli a dali prostor divákovi, ať si o nich přemýšlí sám. Bez doslovnosti.

Vaše práce s archivem je důkladná a vynalézavá. S jak velkým množstvím materiálu jste pracovali?
Asi se stovkou hodin. Viděl jsem snad všechny televizní estrády, silvestry a hudební pořady či soutěže z osmdesátých let. Dva z jednoho města, TKM… Překvapily mě slovenské publicistické sondy, kde zaznívá kritika mladých na plovárně. „Co tu děláte?“ „My se koupeme.“ „A to vám stačí, děvčata?“ Bizarně působí i pořad o tom, jestli mladí mohou nosit dlouhé vlasy.

Zajímavé jsou vstupy Laca Lučeniče, Žbirkova slovenského spoluhráče a producenta. Působil na mě trochu zatrpkle.
Laco je pankáč, říká věci, jak je cítí. Pár hořkých poznámek tam má, to je fakt. Meky se ale po jejich rozchodu posunul dál. Začal jezdit do Anglie, spolupracoval s Ivanem Králem a dalšími producenty.

Podařilo se mu něčím vás odbourat?
Meky mě dostal svým londýnským koncertem. Přijeli na něj Češi a Slováci, kteří tam žijí a pracují. Velikost sálu se přibližně rovnala pražskému Paláci Akropolis. Lidé zpívali od prvního do posledního slova, byli nadšeni! A Meky s nimi výborně pracoval. Viděl jsem hodně koncertů, ale tenhle měl opravdu výjimečnou atmosféru. Meky zároveň tou dobou slavil narozeniny, stejně jako jeden z jeho anglických spoluhráčů. A tak byly v šatně dorty, zpívalo se, bylo to dojemné.

Šarlatán
Roadmovie teenagerů i sousedské drama. Nadace pokračuje v podpoře domácí tvorby

Proč to není ve filmu?
Protože ve střižně na sebe člověk musí být tvrdý. Všechno se tam zkrátka nevešlo a méně podstatné věci šly pryč. Takových momentů je tam víc. Třeba když Meky a jeho manželka Katka jedou do Bratislavy, každý ve svém autě. Navzájem se dirigují, pak zastaví na parkovišti. Katka přijde, že už je nejvyšší čas, že na nás někde čekají. A Meky: „Katka, take it easy…“ Což je slavná písnička od skupiny Eagles. Super moment! Ale ve filmu zůstalo jen to, co zaznělo o chvilku dříve: „Bude vám to vůbec k něčemu? Už nemám co říct. Nejsem zase tak moc inteligentní…“ Meky umí sám sebe krásně shodit.

Máte za sebou dva dobré dokumenty. Co dál? Hraný film vás neláká?
Láká. Rád bych se posunul, námětů nebo scénářů v různých fázích mám několik, ale všechno trvá. Nejdál jsem se scénářem ke krátkému filmu o teenagerech na cestě z venkova do města. Každý z nich jde za jiným dobrodružstvím.

Jen krátký film? Proč ne rovnou celovečerní?
Krátký stojí méně peněz… Ale vážně: cítím, že se pořád potřebuju naučit spoustu věcí. A navíc téhle story by čtvrthodinka slušela.