Snímek Bohdana Slámy neměl cestu k divákům snadnou. Od námětu k řadě verzí scénáře Ivana Arsenjeva přes výměnu režiséra až po omezený rozpočet.

Od režiséra komorních sociálních dramat jako Štěstí a Bába z ledu to byl riskantní krok. Epický příběh zahrnující více než deset let života jedné šumavské komunity rozhodně nebylo snadné odvyprávět.

Sousedské drama

Sláma se rozhodl pro černobílou stylizaci a inscenuje Krajinu ve stínu skoro jako antické drama, s vědomím, že ne vše je řečeno a leccos musí divák domýšlet. Z limitu udě-lal přednost vesnická náves, kde se odehrává většina scén, mu slouží jako jednota místa a času a zároveň ohraničený prostor zdůrazňující klíčové téma sousedských vztahů.

Hrdiny příběhu sledujeme od roku 1939 až na začátek 50. let skrze jejich rodinné události, svatbu, křty, pohřby, hádky, obchody. Načrtnuté výjevy ilustrují ve zkratce venkovské typy, jejich charaktery, vztahy, ambice, sympatie i zášti.

Drobné, zdánlivě nedůležité situace (třeba místní voyer odmítnutý nevěrnou manželkou souseda nebo prospěchářské poklonkování Němcům) se později vracejí jako bumerang při vyřizování poválečných (i osobních) účtů. Zkraje nevinné sousedské půtky se vinou divokého vývoje událostí mění v osudová střetnutí na hraně života a smrti.

Divácky funguje lépe druhá polovina filmu, kdy se věci dají více do pohybu a příběh směřuje k tragickému finále (jeho základem je reálná poválečná událost v obci Tušť).

Potřeba nadhledu

Expozice postav a výše popsané obrazy ze života vesnice zaberou bezmála hodinu z celého filmu a ne vždy umožňují orientaci ve figurách. Dojem, že sledujeme spíše divadlo, nikoli film, je silný a vyžaduje trpělivého diváka. Schopného také nadhledu. Protože česká nátura tu dostává brutální lekci. Střídání politických kabátů, národních vlajek, zbabělost, kličkování, potřeba msty, uzmout, co se dá…

Většinou stačí výmluvný detail výmalba hákových křížů válečkem na zeď, která se po válce bleskurychle maže. Nebo věta: „Jsme Češi, ale máme německé srdce!“ Není to ale prvoplánové. Je tu i ono známé „postarat se o rodinu“, vyvolávající klíčové otázky, kolik odvahy a morální pevnosti si člověk může tvář v tvář dějinným živlům a existenční nouzi dovolit.

Divácké přijetí znesnadňuje jisté odosobnění dané stylizací. Na dramata lidí nahlížíme zvenku, jako když listujeme fotografickým albem, kdy pohnutí přichází jen u nejsilnějších momentek. Lidový soud ve sklepě, česko-německé zvraty v jedné rodině. Lze to chápat jako tvůrčí snahu zůstat nad příběhem, dát divácké emoci čas. Neklonit se ani k jedné straně což je s ohledem na citlivé téma v podstatě jediné možné východisko. Ublížily si obě strany, jediné, co zbývá, je odpuštění. A naděje kterou symbolizuje Marie.

Černobílá rukavice

Herecky „kolektivní hrdina“ až na výjimky funguje. Skvělí jsou Magdalena Borová (Marie), Stanislav Majer, Csongor Kassai i Barbora Poláková v roli fanatické nacistky.

Černobílá syrovosti příběhu sluší, ostatně pozoruhodná je celá obrazová koncepce. Kameraman Marek Diviš opět dokázal svůj cit pro kompozici i náladu. Hudební stránka kombinuje motivy českých lidových (Když se ten Tálinskej rybník…), židovských i německých písní.

Navzdory výhradám jde o filmařsky originální a záslužný počin. Rukavice hozená všem, kteří se tématu vyhýbají a žijí v pocitu, že není důvod cokoli řešit. Možná je ale načase vnést do našich krajin ve stínu více světla.)

Hodnocení Deníku: 70 %