Dokumenty o prvním posametovém prezidentovi už máme, hraný projekt věnovaný čistě Havlovi (kromě série České století) tu zatím nebyl. Bylo snadné spadnout v rámci autorské licence do laciné podbízivosti, či nudit oprašováním pomníku. Příběhy o reálných osobnostech jsou chůzí po tenkém ledu, zvlášť když jejich pamětníci ještě žijí. A těch, co se pohybovali v Havlově společnosti, je tu nemálo.

Člověk z masa a kostí

Slávek Horák, který napsal scénář – stejně jako u svého debutu Domácí péče - s Rudolfem Suchánkem, na to šel vcelku dobře. Zahodil pietní přístup a natočil Havla jako příběh člověka z masa a kostí. Pochybujícího a chybujícího, stabilního v občanských názorech, obdařeného uměním spojovat lidi. Muže se slabostí pro ženy a smyslem pro absurdity života. Naznačí to už úvodní scéna, v níž Havel „pašuje“ cizího reportéra v kufru auta na Hrádeček a po interview s rozkoší korzuje za plotem sledován policejním „orgánem“, aby si to celé mohl novinář z okna natočit. Zachycuje exprezidenta od konce 60. let až po sametovou revoluci 1989.

Bezpochyby mohl být důkladnější a historicky přesnější, začátek se trochu vleče, zásadní momenty jeho života ale postihl. Divadlo Na Zábradlí, Hrádeček, postoj k srpnu 1968, bytové semináře, vězení, klíčová přátelství, ženu Olgu. Zrazuje ho snaha o zkratku a práce se znaky, jež občas bijí do očí – Havlovo ráčkování či věčné cigarety v Olžině ruce. Lehce matoucí jsou některé postavy (a pamětníci to pravděpodobně filmu vytknou). Anna, s níž se Havel sblíží a kterou ztvárňuje Bára Seidlová, v sobě spojuje vlastně dvě ženy: manželku Pavla Kohouta a Jitku Vodňanskou, pro filozofa Jana Patočku by se zase hodila méně nápadná tvář než ta Jiřího Bartošky…

Říkejte mi vole

Horákovi ale zjevně nešlo o přesné popisy, tyhle postavy jsou pro něj spíše symboly. Nejvíce se mu daří v drobnostech, charakteristice vztahu Havla k Olze či k Pavlu Landovskému a Havlově polidštění – třeba když hrdina žadoní v pivovaře o oslovení „vole“. U povinných politických scén padá film trochu do prvoplánového patosu. Tlumí jej občas zcizovací momenty ve formě divadla, do něhož se situace překlápějí, ne vždy ale stylizace funguje a občas je zbytečně doslovná.

Video z natáčení filmu Havel: 

Zdroj: Deník / Richard Šedý

Viktor Dvořák je v titulní roli uměřený a uvěřitelný, totéž platí o Anně Geislerové, jež našla pro Olgu správnou míru věcnosti a ironie. Jiskru a zábavné momenty obstarává Martin Hofmann jako živelný Landovský („ty jak vidíš mříže, tak se neovládáš“), roztomilý humor nabízejí i citace z estébáckých hlášení („subjekt vešel do objektu“).

Havel je slušný mainstreamový film, který bude mít cenu hlavně pro mladé (a zahraniční) diváky. Jeho mravní apel navíc přichází v dobrý čas. Teď, kdy doznívají pandemické strachy a nabubřelá politická vystoupení, ukazuje příběh osobní cti a občanské odpovědnosti, co dělá z člověka respektovaného vůdce.

Hodnocení Deníku: 65 procent