Byla tváří vinohradského divadla, předtím účinkovala několik let na jevišti první české scény. Coby přední filmová hvězda hrála Jiřina Štěpničková po boku Vlasty Buriana, Oldřicha Nového nebo Hugo Haase.

Ztvárnila Maryšu, Muzikantskou Lidušku i Viktorku v Babičce, její doménou se staly role osudových a osudem zkoušených žen. V německých filmech během války se z vlastní vůle neobjevovala.

Zatčení a odloučení

Po narození syna Jiřího se rozhodla pro výběr lepších podmínek k životu a chtěla emigrovat na Západ. V tomto jejím rozhodnutí ji posílilo i písemné pozvání od režiséra Františka Čápa, s nímž mimo jiné natočila právě i Babičku. Nemohla tušit, že dopis od něj, který po dobře míněné radě spálila, je podvrh. A že na ni chystá komunistická tajná policie past.

Místo vysněného života tak přišlo zatčení při překročení fiktivní hranice uprostřed hlubokých lesů a následně odloučení od dítěte. „Chtěla jsem hrát role hodící se mému věku, s nikým jsem nebyla spolčená,“ říká ve filmu na svoji obhajobu Zuzana Stivínová coby Jiřina Štěpničková vyšetřovateli StB Doubkovi, jehož si zahrál Igor Orozovič. Nakonec, ač pro ni byl žádán trest nejvyšší, „vyklouzla“ s patnácti lety vězení, z nichž si odpykala deset. K práci, kterou milovala, se nakonec vrátila, nikdy ale nenavázala tam, kde skončila.

Režiséra Viktora Polesného inspirovala ke vzniku filmu kniha Šárky Horákové Maixnerové – Jiřina Štěpničková, herečka v pasti. „Přečetl jsem si ji a hned jsem věděl, že by bylo dobré tento příběh zpracovat. Něco vím o tom, jak je to téma v Divadle Na Vinohradech dodnes citlivé,“ říká Polesný. Naráží na zradu hereččiných kolegů, kteří pro ni ve formě petice požadovali ten nejvyšší trest. Ve filmu je ovšem nejmenuje.

„Vím, kdo celou událost ve vinohradském divadle ‚zapálil‘, ale konkrétním jménům i detailům jsem se záměrně vyhýbal. Tu situaci jsme v době, která byla velmi složitá, nezažili, tudíž ji nemůžeme paušálně odsuzovat. Řekl bych ale, že postavy v Pasti svoje předobrazy vizuálně trochu připomínají,“ sdělil Viktor Polesný.

Před natáčením snímku, který není dokumentem, ale uměleckým dílem, mu byl nápomocen i syn Jiřiny Štěpničkové, herec Jiří Štěpnička. „Nejdřív jsem Jirkovi napsal dopis plný omluv, úzkostí a obav z toho, že se bude dívat na svůj vlastní příběh. Scénář číst odmítl. Po několika stránkách, kde je popsaný jeho útěk s matkou, jej musel odložit, protože vzpomínky pro něj byly bolestné,“ vyprávěl režisér. „Po čase jsme se sešli, dlouho si povídali a hodně zajímavého jsem se dozvěděl. Dokonce mi nabídl batůžek, ve kterém ho máma na té hranici nesla.“

Sám Jiří Štěpnička se na no- vinářské projekci nechal slyšet, že měl radost už jen z fak- tu, že se o příběh jeho matky někdo zajímá. „Jak to říct? Máma byla těžko pochopitelná. Byla velmi svérázná ženská. I moje dětství, které jsem s ní měl až od svých třinácti let, bylo velmi komplikované. Nedá se to reprodukovat.“

Sklo, dráty, hřeben

Zavzpomínal i na ony pohnuté časy. „Pokud máma v kriminále nezlobila, jako že uměla zlobit i tam, měl jsem povoleno ji čtyřikrát do roka navštívit v pardubické věznici. Vždycky jsme si povídali – nejdřív nás dělilo sklo, později dráty, a když se nachylovalo k šedesátým letům, mohli jsme spolu sedět v místnosti u stolu. Samozřejmě pod dozorem,“ pravil Jiří Štěpnička.

K dobru dal i konkrétní událost. „Učil jsem se, jak mámě propašovat hřebínek do vlasů. Vězni je mít nesměli, protože si jeho prostřednictvím mohli přivodit smrt. Mně se ale podařilo vtisknout jí ho do dlaně naprosto nepozorovaně. To je vlastně krásná vzpomínka. Horší bylo, když mě v Karlových Varech, kde jsem žil s tatínkem, zastavila nějaká paní a říká: ‚Nejsi ty synáček Jiřiny Štěpničkové?‘ Odpověděl jsem jí, že ano. ‚Maminku prý včera v tom kriminále zastřelili, je to prav- da?‘ Taková situace mě málem položila,“ doplnil herec.

Cenné informace o své matce dal i Zuzaně Stivínové, která se jimi při ztvárnění role inspirovala.