Jak jste se o vítězství dozvěděla?
Zavolali mi z Beverly Hills. Myslela jsem, že sním. Že to nejsem já. Že se museli splést. Navíc to bylo den před státnicemi na FAMU. Takže mě to úplně rozhodilo a já se nebyla schopna soustředit na učení. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Proč zrovna já? No, ale už mě to přešlo, život jde dál.

Do prvního kola vás vybrali z více než 1 600 filmů. Byl to dobrý pocit?
Byl. Samozřejmě. Měla jsem radost. Ale to pořád ještě nic neznamenalo. Vůbec jsem nepočítala, že bych mohla uspět.

Viděla jste své konkurenty v úzkém kole?
Ano, německý i francouzský snímek. Francouzský byl velmi zajímavý, obsahově i formálně.

Váš film Dcera líčí originálním způsobem citové strádání dívky, které se nedostává od táty pozornosti, jakou by si přála. Byl to váš autentický pocit z rodiny, kde jste vyrostla?
Ano, zdá se mi, že moje práce může být dobrá jen tehdy, když člověk vychází z toho, co sám prožil. Když jsem byla mladší, uvažovala jsem nad tím, proč jsem taková, proč mám se sebou problémy. Časem mě to přivedlo k námětu na film Dcera. Byla to vlastně taková moje autoterapie.

Můžete prozradit, jaké jste měla problémy?
Narodila jsem se do rodiny, kde máma neměla moc času na nás děti. Nevěnovala mi tolik pozornosti, kolik jsem potřebovala. Myslím, že to později poznamenalo moje vztahy, hlavně k mužům. Nějak jsem se zatvrdila, byla odtažitá, měla jsem strach navazovat s nimi kontakt. Tenhle film mi pomohl se z toho vyvázat. Navíc jsem si díky němu uvědomila, že rodiče to nemysleli nijak špatně, jen my, děti, prostě občas vidíme svět jinak než dospělí.

Co přijde po Dceři? Jaký námět máte v hlavě?
Čeká mě magisterský film. Bude o hledání identity a o vzpomínkách. Vypustím ruční kameru, se kterou jsem si hrála u natáčení Dcery, teď bych ráda kombinovala herce a pixilaci. Půjde znovu o 15minutový snímek, což je dobrá stopáž pro to, aby člověk vyjádřil základní ideu.

Jste původem z Tádžikistánu. Nestýská se vám někdy po vašem rodišti?
Z Tadžikistánu jsme se odstěhovali, když mně byly 4 roky. Moc si to tam nepamatuji, tak není příliš po čem si stýskat. Ale občas mi Budapešť nebo pražské uličky Tadžikistán připomínají. Vybavuji si, že tam bylo hodně platanů. A tak sem tam v Praze, v nějaké ulici, kde jsou vzrostlé platany, zvlášť v létě, kdy je vedro a stromy dávají příjemný stín, cítím určité prapocity nebo jak to říct. Cosi zasutého v mém podvědomí.

Studovala jste v Moskvě hudbu, proč jste "zběhla" k animaci?
Po konzervatoři jsem šla studovat hudební režii a pracovala hodně v divadle. Pak se mi poštěstilo dělat zvuk pro jeden animovaný film a seznámila jsem se s tímhle světem, který mě okouzlil. V té době jsem měla pocit, že profese zvukařky mě nenaplňuje, chtěla jsem ji radikálně změnit. A tak mě napadla šílená myšlenka, že bych zkusila animaci. Můj přítel, který je dnes už mým mužem, mě v tom hodně podporoval.

Proč jste se rozhodla pro Prahu?
Lákalo mě vaše město a FAMU, která má dobrou pověst. A neudělala jsem chybu. První dva ročníky na katedře animace byly velmi intenzívní a otevřelo mi to spoustu nových obzorů. Nebýt téhle školy, Dcera by nevznikla. Oceňuji, že dává studentům dostatek času na práci.

Hudbu jste úplně opustila? Nebo ji máte jako koníčka?
Ne. Ale jak jste se ptala na stesk po domově, tak po klavíru se mi stýská. Jenže klavír teď nějak není po ruce. Tak si občas sednu někde na návštěvě, zahraju a mám z toho teplo v srdci. Možná si ho časem s manželem koupíme.

Jak se vlastně cítíte v Praze, není pro vás hektická? V jednom rozhovoru jste se definovala jako samotářka libující si v tichu kreslených příběhů.
Vy jste asi nebyla v Moskvě, že? Po ruské metropoli na mě naopak Praha působí jako klidné maloměsto. Vážně. Sice nerada chodím přes Václavák a Karlův most, ale bydlím na Letné a tam se nám líbí. V Moskvě mi zeleň hodně chyběla. Za přírodou musel člověk minimálně dvě hodiny jízdy ven. Na to ale nebyl čas. Na Letné mám z jedné strany Stromovku,z druhé Letenské sady, dvacet minut tramvají do Divoké Šárky. Na Hlavní nádraží je to kousek, odtamtud jezdíme často na výlet. Zavedli jsme s mužem pravidlo, že jednou týdně musíme do přírody – nezávisle na tom, jaké máme uzávěrky práce. Japonci mají pro to pojem Shinrin-Yoku: terapie přírodou. V Praze ji mám pořád po ruce.

Čeká vás magisterské studium, co pak? Nebojíte se obtížného uplatnění v praxi?
Ani ne. Chci dál dělat autorské filmy, rýsují se nějaké koprodukční nabídky ze Slovinska a Francie. A hodně pomáhají výhry na festivalech. Možná mi pomůže i čerstvý Oscar.