Od mužů s červenými nosy a zvýrazněnýma očima se čeká hlavně legrace. Klauni, kteří vznikli díky záslužnému námětu Borise Hybnera (který ve scénáři dotáhl Petr Jarchovský), jsou ovšem přesně tím, co je jejich podstatou. Navenek smích, uvnitř smutek. A také účtování, stárnutí, kus nostalgie. A vlastně i hořký úsměv nad tím, že z české kulturní scény cosi mizí: totiž jedna specifická větev divadelního kumštu, klauniáda. A s ní spjaté chytré komediální divadlo.

Stáří a únava…

Do Prahy se po mnoha letech vrací Max, někdejší člen úspěšného klaunského tria, jenž zakotvil v Paříži. Těší se na klid, pražské vystoupení a přátele, plánuje setkání s bývalou ženou a dcerou. Nic ale není, jak si představoval. Praha je zběsilé město s dopravními zácpami, jeho představení přátelé „vysklí" a dcera (kterou pravda před lety, stejně jako její matku, opustil) jím opovrhuje. Navíc se dostavuje stáří a únava. Bývalí kamarádi z tria řeší – každý sám - úplně jiné starosti. Pocit soudržnosti a radost z tvoření jsou nenávratně pryč.

Strhující výkon Kaisera

Síla příběhu – nijak zvlášť vyklenutého – je v přesvědčivě vykreslených charakterech hlavní trojice, v jejich malých osobních dramatech i náladě prostředí. V českém filmu se opět zúročila intenzivně zadřená osobní zkušenost a prožité emoce, v tomto případě mima Borise Hybnera. Jeho hrdinové jsou uvěřitelní v těch nejběžnějších rodinných situacích i mimo ně. Šaškují za všech okolností, i když jim do smíchu zrovna není, což nejlépe demonstruje Oskar v pojetí Oldřicha Kaisera, který po Tmavomodrém světě znovu podává strhující výkon. Klaunská etuda s vlasy na onkologii á la „teď tady byly" je ve své hořké grotesknosti asi nejvýmluvnější scénou. Všichni zápasí se svými traumaty: Viktor se zahořklostí vůči oběma kolegům, Oskar s nemocí, Max s milostnými jizvami a rodičovským dluhem. Dobré jsou i některé vedlejší motivy a postavy, skrze něž autoři vnitřní drama hlavních postav definují: třeba student píšící diplomku o Viktorovi, žasnoucí s každou další návštěvou nad odvrácenou stranou života obdivovaného učitele.

Dál za české mantinely

Pozornost budí hudba, v níž dal Petr Ostrouchov najevo cit pro příběh i odstíny jeho nálad (pro pozoruhodný motiv nástroje theremin angažoval dokonce německou hráčku).  Tím nejpodstatnějším jsou ovšem herci. Díky nim má Hybnerova výpověď teprve svoji magii a přesvědčivost. Což platí o všech třech beze zbytku: Oldřichu Kaiserovi, Jiřím Lábusovi i Francouzi Didierovi Flamandovi. On, stejně jako jeho pařížská kolegyně Julie Ferrier a Kaurismäkiho dvorní herečka Kati Outinen v roli Viktorovy manželky, navíc film příjemně posouvají dál za české mantinely. Vše, co je navíc, selhává – a těžko říct, co bylo v Hybnerově původním námětu a co dodal Jarchovský. Klauni by se bezpochyby obešli bez klišovitého motivu týrané dcery, polopatického telefonátu agenta realitek šéfovi i upovídané první poloviny filmu. A částečně i bez natahovaného finále (i když setkání mužů s někdejší „vílou" dožívající v ústavu v dojemném podání Outinen má svou sílu). Otazníky budí i nastolený happyend – co jsme si, to jsme si, už jsme zase kamarádi. Symbolický finální záběr na trio v prosvícené zastávce kdesi v nehostinné planině světa je hezký. Kdo ví, zda by to tak ale dopadlo i ve skutečném životě…